Zdrcnutý čas

Mnoho bylo napsáno – od Bergsona po dnešek – o dvojím pojetí času. V jednom čase se posouvají stíny stromů a ručičky hodin, zrají v něm jablka, tepou srdce, jezdí vlaky, závodí koně. Druhý čas vnitřně prožíváme, žijeme v něm, každý v tom svém – aspoň já (a jsem si jist, že i vy). Jedině v něm znám své „teď“, jímž se budoucnost mění v minulost. Prvý a druhý čas mají spolu zvláštní intimní poměr, díky němuž je absurdní si představovat, že naše individuální „teď“ jsou vzájemně nezávislá, jako by si každý přehrával svůj život na jiném videu. Že si vzájemně dobře rozumíme nad slovy „dnes“, „včera“, zítra“, že spolu vzpomínáme na minulé zážitky a domlouváme budoucí schůzky, to vše vede k představě jedné synchronní osy času, orientované vztahem „dříve–později“, na kterou pak umisťujeme společný, věčně se sunoucí průmět všech našich subjektivních „teď“ (teorie relativity je naštěstí pro naše úvahy irelevantní). Takto lze od druhého času, jaksi „zevnitř“, dospět k onomu prvému času, jednotnému pro veškeré přírodní dění – ten proto nazývejme vnějším časem. ¹⁾

Rád bych se zamyslel nad oním druhým, prožívaným časem – ani ne tak nad jeho strukturou typu „minulost–budoucnost“ (jakkoliv ta je fenomenálně závažnější), ale nad jeho „geometrickou“ povahou: zda intuitivní představa o tomto čase jako o kontinuitě, lineárně uspořádané vztahem „dříve–později“, je vědecky relevantní.

Rozdíl mezi prožívaným a vnějším časem si zvlášť uvědomujeme, když si stěžujeme na nedostatek času nebo na to, že nám rychle (nebo pomalu) utíká – všimněte si, že obojí souvisí s činorodým životem, strukturujícím naše vnímání času. Své vzpomínky, zážitky, činy a záměry nejen pořádáme vztahem „dříve–později“, ale vnímáme i jejich vzájemnou větší či menší odlehlost, popřípadě že splývají v jedno. Přitom mezi odlehlostí a splýváním není ostrá hranice. Normálně se totiž netrápíme jemnou strukturou prožívaného času (aspoň já se jí netrápím – nejsem lukostřelcem ani bubeníkem), což ale neznamená, že bychom ignorovali svůj pocit jeho plynulosti a nepřetržitosti – dvou charakteristik intuitivního kontinua.

To zajisté nemůže stačit přísným vědám, které potřebují pracovat s vnějším, objektivním fyzikálním časem, kterému přisuzují povahu ideálního matematického kontinua, identického s kontinuem reálných čísel (kvantová fyzika je naštěstí pro naše úvahy irelevantní). I vědy, které se přímo nebo nepřímo zabývají lidskou myslí, jako psychologie a neurověda, vztahují svá měření, pozorování a popisy zkoumaných jevů k tomuto vnějšímu času. Je to čas, v němž i pro libovolně blízké okamžiky má smysl rozlišovat, který je dřív a který později. Vida, poprvé jsem užil slovo „okamžik“. Právě toto slovo pěkně vystihuje rozdíl mezi matematickou a intuitivní představou kontinua. Slovem „okamžik“ lze buď označovat bezrozměrný bod na časové ose – tedy ideální objekt –, anebo sice krátké, ale vnímatelné subjektivní kvantum času (říkáme: „vrátím se za okamžik“) – tedy intuitivní objekt. Mžik oka se liší od okamžiku stejně jako bodnutí od bodu.

Idealizované kontinuum není v rozporu s běžnou zkušeností spojitého posouvání stínů stromů či ručiček hodin. Ale pozor! Viděl kdo z vás takové posouvání opravdu jako spojité? Odpovíte: Nikdy jsme na něm nezahlédli sebemenší nespojitost! A já řeknu: Jak jste se dívali?

Nežertuji, jde tu o důležitou věc. Prožívanému času přece nelze vnucovat strukturu ideálního kontinua. Ani mozek k tomu není (nemůže být) uzpůsoben. Mluvíme-li běžně o plynulosti a nepřetržitosti, neuvažujeme přece měřítka libovolně malá, ale právě na malých měřítkách času může být textura vnímaného času silně ovlivněna kvalitou a obsahem našich prožitků – jistě víc než matematickými idejemi.

Zdá se, že lidský zájem ovlivňuje jemnou texturu prožívaného času svou tendencí sdružovat blízké jevy, pokud spolu nějak souvisejí (například kauzálně), a oddělovat jevy, které spolu nesouvisejí. To by ovšem mohlo vést i k lokálnímu narušení vztahu „dříve–později“. Připomeňme například klasický Walterův experiment: ²⁾ pokusný subjekt se svobodně a libovolně rozhodoval, kdy stiskne tlačítko karuselového diaprojektoru, aby promítl další snímek. Nevěděl, že tlačítko je neúčinné a že k výměně diapozitivů jsou užity signály přímo z motorické oblasti jeho mozku; k výměně tak docházelo vždy těsně před stisknutím tlačítka. Zajímavý byl jeho pocit: jako by diaprojektor soustavně předvídal jeho rozhodnutí.

To lze interpretovat i tak, že úmysly a jejich provedení nám automaticky ve vědomí splývají, jako by náležely do stejného subjektivního kvanta času. Nečekaná změna promítaného obrázku, i když v přesném (vnějším) čase k ní došlo mezi úmyslem a jeho provedením (stiskem tlačítka), padla do jiného subjektivního kvanta času.

Nechci vnucovat vědě jinou idealizaci struktury času než v podobě matematického kontinua (které je ostatně pro její účely vhodné), doporučuji jen jistou opatrnost při snaze srovnávat procesy v odlišných doménách pomocí jedné společné časové osy. Neměli bychom dělat ukvapené závěry z psychologických experimentů založených na předpokladu souměřitelnosti prožívaného času s vnějším časem chování jedince, či dokonce s časem dynamických procesů v jeho mozku. Experimenty tohoto typu (například známý Libetův experiment se zpožděným rozhodováním) ³⁾ jsou často citovány jako evidence proti tezi o kauzální potenci mysli, a tedy i o existenci svobodné vůle.

Je jistě možné, že jednou bude navržen výklad či idealizace prožívaného času alternativní k matematickému pojetí kontinua. V horizontu mentální domény by rozdíl nebyl patrný, ten by hrál roli až při srovnávání s ději vztaženými k vnějšímu, fyzikálnímu času. Předem pro tuto alternativu navrhuji i termín: zdrcnutý čas.