Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Leprosárium

 |  5. 7. 2001
 |  Vesmír 80, 398, 2001/7

Leprosárium Marana se rozprostírá na svazích jednoho z nesčetných kopečků v okolí města Fianarantsoa, největšího města na jihu madagaskarské centrální vrchoviny. Krajina tu má nezaměnitelný ráz. Díky nadmořské výšce je klima docela příjemné. Všude se to hemží nespočetnými malými a oblými kopečky, porostlými nejčastěji jen svěže zelenou travou. Drobná údolíčka se zelenají ještě svěžejšími rýžovišti a s tyrkysovým pozadím ostře kontrastuje jasná oranž cest, chýšek a erozních rýh. Všude je plno domků, políček, dobytka i lidí. Není na Madagaskaru hustěji osídleného kraje.

Marana je sice spíš okrajovou čtvrtí, ale rozhodně se nedá říct, že je to nějaký vystrkov, kam se nemocní „uklidí z dohledu“. Navazuje hned na městskou zástavbu, jezdí sem městská doprava a v okolí je docela rušno. Zřejmě tomu tak ale nebylo vždy. Tradice leprosária ve Fianarantsoy je velmi stará. Již v 19. století tu existoval útulek pro malomocné. Ležel však prý velmi blízko pramenů zásobujících město pitnou vodou, a musel být proto r. 1891 přestěhován. Otec Bardon, který jej tehdy vedl, vybral novou lokalitu na návrší Marana. O rok později přibyl na místo Otec Beyzym, rodák z Polska, který je dnes považován za skutečného zakladatele misijní nemocnice. Ihned započal s výstavbou nového komplexu, který dokončil a slavnostně otevřel r. 1911. Necelé dva roky nato Otec Beyzym zemřel.

V čele leprosária se pak vystřídalo mnoho lidí. V letech 1984–1987 tu působil jako lékař i potomek slavného Františka Palackého Jan Palacký (nezaměňovat s Janem Palackým, profesorem pražské přírodovědecké fakulty, který byl v roce 1906 vyslancem na Madagaskaru). Dnes o Maranu pečují řeholní sestry řádu St. Joseph de Cluny; matkou představenou je Marie Dominique Rakatotozafy. Většina ze sedmi sester je malgašského původu, jen jedna nebo dvě pocházejí z Evropy. Kromě nich se o nemocné i nemocnici starají čtyři chirurgové, jeden anesteziolog a pět dalších pomocníků.

Nemocnice pojme 110 až 120 pacientů, ale obvykle jich je tu méně. Výše po svahu je malá budova s překvapivě dobře vybaveným operačním sálem a lůžkovým oddělením. Nechybějí ani některé „podpůrné“ ordinace – například stomatologická. Opodál je kostel a škola pro děti nemocných. O něco níže po svahu jsou větší budovy, v nichž žijí lidé, kteří jsou již vyléčeni a prodělávají rekonvalescenci. Má dvě oddělení, ženské a mužské. Součástí areálu jsou také skromné domky, v nichž mohou žít rodiny nemocných. Na protějším svahu jsou malá políčka a záhony.

Řádové sestry zdaleka nejsou zaměstnány jen péčí o nemocné. Starají se o chod nemocnice, vyučují děti, zabezpečují financování nemocnice a vedou bohoslužby. Snaží se postižené vrátit do normálního života, a proto s nimi pracují na polích, učí je domácím pracím, samostanému pohybu ap. Ke každému je nutno přistupovat individuálně, neboť každého poznamenala lepra jiným způsobem.

A nevěsty Kristovy mají ještě jeden úkol, který je možná těžší než všechny jejich ostatní práce. Vyjíždějí do bližších i vzdálených lesů a hledají nemocné. V zapadlejších končinách o existenci leprosária pochopitelně nemá nikdo ani tušení. Lepra je tu obávanou chorobou. Jestliže se objeví ve vesnici, jsou postižení obvykle vyhnáni do neobydlených končin a ponecháni svému osudu. Čas přitom hraje významnou roli a nebezpečí z prodlení je veliké. Sestry se proto snaží nemocné co nejdříve vypátrat a dopravit do nemocnice.

Dnes je malomocenství poměrně snadno léčitelné. Například současné podávání rifampicinu, clofazinu a dapsonu, které se v Maraně používá nejčastěji, zaručuje téměř stoprocentní účinnost léčby, a navíc v kterémkoli stadiu nemoci. Tragédií je právě okolnost, že cesta k lékaři je v chudé zemi, jakou je Madagaskar, velmi dlouhá a křivolaká. Než se pacientovi dostane odpovídající péče, postižení jeho organizmu bývá nevratné. Vlastní nemoc lze sice vyléčit, ale část těla, o niž přišel, vrátit nejde.

Madagaskar nemá na léčení malomocenství dostatek prostředků – ostatně jako na mnoho jiných věcí a jako mnoho jiných zemí. Naprostá většina postižených proto končí v misijních zařízeních podobných nemocnici v Maraně. Ta jsou z největší části financována ze zahraničí. Prostředky, které umožňují provoz leprosária Marana, pocházejí výhradně z drobných darů věřících. V mnoha zemích po celém světě působí organizace, které shromažďují příspěvky dárců, nakupují za ně léky a zařízení a posílají je konkrétním misiím. V Čechách se této bohulibé činnosti věnuje sdružení Likvidace lepry, které každoročně do leprosárií po celém světě rozesílá nemocniční materiál v hodnotě mnoha desítek tisíc korun.

Obrázky

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína

O autorovi

Pavel Hošek

Mgr. Pavel Hošek (*1968) vystudoval parazitologii a entomologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Spolupracuje na projektu expedice LEMURIA, který mimo jiné vyústil do mnoha cest na Madagaskar. Zajímá se o vše, co s Madagaskarem souvisí. Z malgaštiny a dalších jazyků přeložil tradiční merinskou poezii (Dotek prolétajícího motýla, 2003) a madagaskarské mýty, legendy a pohádky (Rohatý král, 2003). Napsal také Dějiny Madagaskaru (2011).
Hošek Pavel

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné