Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Informování hmatem

 |  5. 7. 2001
 |  Vesmír 80, 418, 2001/7

„Je zřejmé, že tělo živočicha nemůže být jednoduché, míním například ohnivé nebo vzdušné. Neboť bez hmatu nemůžeme mít ani jiné smysly; jak totiž bylo řečeno, každé oduševnělé tělo je schopné hmatu. Všechny prvky sice mimo zemi se mohou stát čidly, ale všechna tato čidla vytvářejí vjem jenom tím, že vnímají něčím jiným, totiž prostředím. Činnost hmatu však spočívá v tom, že se dotýká předmětů samých; odtud má také jméno. […] Je tedy patrno, že je to jediný smysl, jehož ztrátou živočichové nutně umírají.“ Potud Aristotelés, De anima, 435a.

Platí to i pro „smysly mysli“: někdo může mít např. dobrý čich na závažné problémy, může vidět řešení nějakého takového problému, někdo jiný může toto řešení vychutnat a další zase zaslechnout ozvěnu tohoto problému ve své oblasti. Jenže napřed musí někdo tento problém vyhmátnout a uchopit: dát tomu, co vyhmátne, tvar, formu, formulovat to. Vyhmatat ze skrytosti, implikátnosti (zahrnutosti), dostat to na povrch, explikovat to.

Vyhmatávání jako explikace (mentálním) hmatem. Toto vyhmatávání, vtiskávání tvaru, formování, informování je i v základech kultury. Kulturní předměty, říká Vilém Flusser, teoretik médií, technických obrazů, informatické a telematické společnosti budoucnosti, vznikají informováním předmětu „vyrvaného“ přírodě: bota je informovaný kus kůže. Podobně nápis či obraz vyrytý do kamene, nebo popsaný či potištěný papír. Kůže, kámen, papír jsou „nosiče“ informace. A tyto nosiče podléhají entropii: informace se časem stírá (boty se ošoupou, kámen zvětrá, papír se rozpadne). Touha po zachování vtisku, informace, vedla k změně pomíjivých, entropii podléhajících, nosičů na nosiče elektronické, daleko méně (snad) pomíjivé. Hlavní trik ale podle Flussera spočívá v tom, že tyto informace jsou propojené, zadrátované, zachycené v záchytné (přenosové) síti, čímž se stávají všudypřítomné a (potenciálně) věčné. Informace se tam vytvářejí a vyvolávají opět hmatem, tentokrát soustředěným už jen do konečků prstů, stiskávajících tlačítka klávesnic.

Počítače hmat nemají a mít nemohou – jejich tělo je jednoduché (či spíše bezduché, tj. neoduševnělé) a nezná bolest. Hmat je vyhrazen jen živočichům a vyhmatávání, informování, je v plné míře dostupné jen člověku.

Koncem šedesátých let přiměla Zdenu Fibichovou nemoc, aby se vzdala fyzicky náročné sochařské práce a začala pracovat s materiály poddajnějšími, ale také hmatově intimnějšími. Po řadě soch z litého betonu navázala na zkušenosti s hlínou, které získala za svého pobytu ve Francii. Hmat se jí stal smyslem nejmilejším. V poznámce z r. 1985 napsala: „Největší radost mi působí pohled na půdu, hlínu, bláto i popukanou zem. Hlína má barevnost, vláčnost, vůni, strukturu i tvar. Nejenže ji ráda vidím, já ji i cítím v dlani. Hmatu dávám přednost před ostatními smysly. Nejvíc mě vzrušuje, co je ukryto pod povrchem země. To tajemství uvnitř. To, co je zahrnuté.“

Své keramické skulptury později začala drátovat: stará technika dráteníků byla vysloveně antientropická – znovu se jí informovala např. mísa, která byla nešťastnou náhodou dezinformována. U Zdeny Fibichové nabyla pak tato prastará technika vysoce symbolického smyslu.

Zdena Fibichová zemřela právě před deseti lety.

Obrázky

nic než bosou nohou modelovat písek na pláži

srovnávat tvar bludného balvanu na pobřeží se střepem, který tu zbyl z neznámého minula pro neznámé budoucno

přemýšlet o suché rozpraskané půdě a vidět ji měnit se světlem

obdivovat suchou kytku, která měla odvahu vyrůst tam, kde to ostatní vzdaly

sledovat neúnavného krtka a jeho reliéfní sochařství

jít po stopě, která končí v tání předjaří

nerozumět chudobě skal nebo vrchů Apenin

okouzlovat se zaoblenou střechou vymodelovanou sněhem

nalézt kámen, který přešly věky bez povšimnutí

cítit a vnímat, ukrýt, ale znovu vydávat

hledět do tmy se svíčkou, kterou mění čas, ale ponechat její plamen pro příští dny

nic než ve svém prostředí moci dělat to, co dělám

Zdena Fibichová v katalogu Trasy 1969

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné