Výzkumné týmy přicházejí za povyku píšťal

Je večer a Brods, občanským jménem Henry James, ze své houpací sítě diskutuje s Linsfordem o diagnostických znacích stejnokřídlého hmyzu z čeledi Derbidae. Brods, jihoamerický Indián, původním povoláním zlatokop, je teď totiž výzkumným asistentem, stejně tak jako bývalý dřevorubec Linsford, jehož předci byli Indové. Oba pracují se studentem Charlesem, Guyancem afrického původu, a biologem Yvesem, Švýcarem francouzské provenience. Já, moravský Čech, tiše naslouchám z houpací sítě jejich konverzaci, podbarvené pravidelným podvečerním vytím vřešťanů. Jsme uprostřed tropického pralesa ve vnitrozemí Guyany a zkoumáme tu býložravý hmyz.

O rok později a o půl zeměkoule dál Brods, občanským jménem Henry James, databázuje digitální snímky mandelinek s Kennethem, příslušníkem kmene Amele, dnes výzkumným asistentem, dříve farmařícím na pralesních mýtinách. Je večer a z druhé strany zátoky zaznívají zvuky bubnů, neboť mladíci ze sousední vesnice se připravují na iniciační ceremonii. Jsme na ostrově Nová Guinea, pokrytém tropickým pralesem, a – jak jinak – zkoumáme býložravý hmyz.

Na rozdíl od divadelních souborů či hudebních těles je půvab a svéráz vědeckých týmů málokdy středem všeobecné pozornosti, analýzy a ocenění. Tím přichází veřejnost o mnohé. Ve vědě, stejně jako v umění, je cílem neuvěřitelně specializovaný, originální a z mnoha pohledů často absurdní výkon. Ten si přirozeně vyžaduje naprosto nepravděpodobný tým, tedy seskupení lidí, jejichž šance náhodně se sejít na městské ulici se limitně blíží nule. Vědecký tým má často kvalitu umělecké instalace, jejíž půvab tkví v překvapivé kombinaci bizarních prvků. Součástí vědcovy odměny za jeho těžkou práci jsou tak nejen kulaté finanční obnosy a neustálé hašení žízně po vědění, nýbrž i četná potěšení z účasti na mnohaletém karnevalovém happeningu, nazývaném vědecký výzkum.

Poučku, že věda je dnes týmová aktivita, umí už odříkat každý, nicméně řečené týmy si laici často pomýleně představují jako polovojenské jednotky, v uniformách bílých plášťů zaujímající nacvičené pozice na stanovištích kolem synchrocyklotronu nebo operačního stolu. Cikáni, periodicky se zjevující ve vesnici Macondo v Márquezových Sto rocích samoty, jsou ve skutečnosti mnohem přesnějším obrazem opravdového vědeckého týmu, přinášejícího „za velkého povyku píšťal a bubínků“ poznání, že „hned za řekou existují všemožné zázračné instrumenty, zatímco my tady žijeme jako osli“. Skuteční vědci nám sice jenom zřídkakdy ukážou „osmý zázrak učených alchemistů macedonských“, ale o diagnostických znacích čeledi Derbidae nás mohou poučit kdykoli. Brodse se na ně ovšem už zeptat nemůžete, neboť ten je právě v Brazílii, potápí se v jejích kalných řekách a, zhusta ohrožován elektrickými úhoři, vysává ze dna zlatonosný písek.