Velká tajemství vědeckého výzkumu

Ulaj je váženým stařešinou kmene Didipa a pamatuje časy německé kolonizace, japonské okupace, australské administrativní správy i všechna léta nezávislé Papuy-Nové Guineje. Stařešinou mimořádně agilním a skvělou studnicí znalostí o rostlinách, zvířatech i tradicích kmene. Jedním ze sousedů kmene Didipa byla po deset let biologická stanice, a tak má Ulaj bohaté zkušenosti s výpomocí řadě výzkumníků. Někteří chytali netopýry, přivazovali jim na záda vysílačky, a potom celé noci běhali po pralese s anténou a mapovali, kam že to netopýři létají. Jiní dlouhé hodiny pročesávali kamenitá řečiště lesních potoků, až nalezli kýženého bělavého červa. A zase jiní chytali ptáky do sítí, aby jim na pařát připnuli kroužek s číslem. Další chytali brouky na lep, můry na světlo a mouchy do feromonových lapačů. Našli se i tací, co připichovali na listy stromů termity a počítali, kolik jich bylo po čase objeveno a sežráno mravenci. Jiní zase chytali motýly, psali jim na křídla čísla, pak je vypouštěli a následující den se je snažili chytit znovu. Další měřili stromy v lese. Nebo dlouhé měsíce shromažďovali padající listí a plody do lapačů, a pak je pečlivě vážili. Ulaje už prostě hned tak něco nepřekvapí.

Každý z vědců mu ve svém nadšení vysvětlil, k čemu je právě to jeho cirkusové číslo dobré – k odhalení populační struktury netopýrů, odhadu početnosti motýlů v lese, měření koloběhu vápníku a tak dále. Taková vysvětlení ovšem nevysvětlují nic – zejména ne, proč tolik zdánlivě inteligentních lidí nelituje značných nákladů a úsilí k dosažení cílů tak nesmyslných.

Na našem projektu, spočívajícím v detailním výzkumu nepoužitelného hmyzu konzumujícího listy neužitečných druhů stromů, pracuje několik Novoguinejců, včetně Ulaje, už pět let jako laboratorní a terénní technici. Ani jim není po letech vysvětlování idea základního výzkumu jasná, ačkoliv nejen jeho metodologii, ale i bezprostřední cíle, jako je třeba měření druhové rozmanitosti herbivorního hmyzu v tropickém lese, chápou beze zbytku. Záhadou ovšem zůstává, proč jsme se tu objevili, vybudovali terénní stanici, vybavili ji počítači, mikroskopy, terénním automobilem a dalšími drahými předměty, a potom intenzivně pracovali pět let na projektu tak viditelně absurdním, jenž po všem tom úsilí produkuje ročně dva krychlové metry kartonových krabic s napíchanými brouky a dalším vesměs ošklivým hmyzem.

Jestliže vyloučíme možnost, že jde nakonec přece jenom o podnikání skrytě ziskové, jakým se nakonec ukázala i tak zdánlivě neužitečná aktivita jako rýžování zlata, nezbývá už jiné vysvětlení než magický rituál. Výzkumem jsou posedlí hlavně Evropané a Američané, tedy právě ti, kteří přišli se zázraky technologie. Jak jedno z druhého pochází, není sice zjevné, ale nějaké spojení existovat musí. Veřejné novoguinejské mínění o základním výzkumu se tak v podstatě shoduje s pohledem evropské či americké veřejnosti. Tam si základní výzkum dokonce platí, v naději, že se projekty s křiklavě absurdními tématy kabalisticky přetransformují ve společenské bohatství a technologický pokrok. A ono k tomu nějak (i když nikdo neví jak) skutečně dochází, jak potvrzují historické analýzy.

Chtějí-li tedy méně rozvinuté země své technologicky pokročilejší a mohovitější konkurenty dohnat a předehnat, je třeba zejména více a lépe chytat netopýry a přivazovat jim na záda vysílačky, prosívat kamenitá řečiště kvůli bělavému červu, připichovat termity na lupení, psát čísla na motýlí křídla a vážit padající listí v lese. V našich novoguinejských i českobudějovických laboratořích děláme co můžeme. Nakonec od toho tu my, bílí kouzelníci, jsme.