Náš dům, náš hrad

Sergejevna Stěpanovna je rozčilena k nepříčetnosti. Ta prokletá Anna Alisajeva už zase někam založila její nůž na chleba, a předtím si s ním dokonce ukrojila krajíc z cizího pecnu. Podobné incidenty ze společných kuchyní mají ještě Moskvané i obyvatelé dalších velkých měst širé Rusi v živé paměti. Sovětský experiment s komunálními byty, v nichž několik rodin sdílelo kuchyňské a další prostory, se zjevně neosvědčil.

S mnohem větším úspěchem se společné bydlení setkává v novoguinejských vesnicích. Je pozoruhodné, jak mnoho kmenových společností zvolilo – zejména pro mužskou část populace – nějakou formu sdíleného ubytování. Ačkoliv stavebních parcel, materiálu a pracovní síly je v každé novoguinejské vesnici dostatek k tomu, aby si každý vystavěl vlastní domek, dominuje mnoha vesnicím „dlouhý dům“ sdílený dospělými muži celého klanu. Například v nížinách okolo hory Bosavi býval tradiční až třicet metrů dlouhý „dům mužů“, v jehož rozích spali ti nejvlivnější a v jejich blízkosti pak (podle oblíbenosti a postavení) jejich spojenci. Menší domečky manželek byly vystavěny okolo. V nich se vařilo a vychovávaly se děti, zatímco muži poklidně rozprávěli ve velkém domě, kam měly ženy vstup přísně zakázán. Také dospívající chlapci se sestěhovali do svého komunálního domu, který sdíleli, dokud nezískali právo bydlet společně s muži.

Tradiční styl bydlení narušili až misionáři, kteří všude prosazovali rodinné uspořádání, v němž sami vyrostli, a proto je považovali za jediné správné, ne-li přímo Bohem předepsané. Přesto se v mnoha oblastech tradice velkých domů zachovala dodnes, i když někde se do nich sestěhovaly celé rodiny. Okolo řeky Sepik není vzácností, jestliže narazíte na skutečně mohutné stavby na pilotách, v nichž ve velkém neděleném vnitřním prostoru žije a hospodaří třeba pět rodin.

Společné ubytování bylo jistě praktické pro rychlou mobilizaci mužů k obraně napadené vesnice, kromě toho ovšem odráží větší míru spolupráce a intenzitu vzájemných vztahů v rámci klanu, než na jakou jsme zvyklí v Evropě. Pro evropský vkus poskytuje uspořádání novoguinejské vesnice jenom velmi málo soukromí, což je ovšem vyváženo tím, že soukromí má každý po libosti během denního zaměstnání. Ráno se všichni vydají na své rodinné zahrádky, obvykle založené na mýtinách v okolním lese. Mají na nich i jednoduché zahradní domky, v nichž a okolo nichž stráví rodina celý den. Nocleh ve vesnici je společenskou událostí po denním soukromém životě. Společnost tak žije opačným rytmem, než na jaký jsme zvyklí z Evropy, kde zaměstnání je příležitostí ke společenským interakcím, zatímco večery a noci jsou záležitostí rodinnou a soukromou.

Jaký bude další vývoj ubytovacích způsobů, není (zejména v Evropě) jisté. Roste podíl pracovních aktivit odehrávajících se přes internet. Lidé pracují v soukromí před svým monitorem, který je umístěn třeba právě v zahradním domku, a přicházejí tím o poslední příležitost jak se dostat do společnosti. Zda tento trend vyústí v bourání mezibytových příček v našich panelácích, není jisté, nicméně nelze vyloučit, že sovětský systém komunálních bytů jenom předběhl dobu. Ne nadarmo jsme se ve škole učili, že Sovětský svaz je země, kde zítra již znamená včera.