Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

V zemi snů

 |  5. 6. 2001
 |  Vesmír 80, 303, 2001/6

Zkušeností takové skutečnosti, která se nám dává jako pravá,

je skutečnost, jak ji zakoušíme ve snech.

Sidonius

Se sny a sněním je spojeno mnoho záhad. Lze naše sny interpretovat a vykládat? Jak jsou v mozku vyráběny a kdo osnuje jejich příběhy? A vůbec, k čemu jsou vlastně sny dobré? 1) Bylo k tomu napsáno již leccos, hypotézami o symbolice snů počínaje a monitorováním aktivity mozku při spánku konče. Zde se však zkusím tázat z jiného konce. Když mé bdělé já sní, mé snové já bdí. Důvěřivě prožívá svou skutečnost: neuvěřitelné příhody, známé i neznámé postavy, povědomé i nepovědomé situace. Jaké to vlastně je prožívat sen?

Zdálo by se, že na tom nic není. Stačí si prostě vybavit nějaký minulý sen a zpětně se zahledět do nejhlubšího nitra svého snového já. Jak vidno, je to otázka spíše poetická než vědecká, na což chci čtenáře včas připravit.

Dle amerického neuropsychologa J. Allana Hobsona je vhodné při zkoumání lidských snů oddělovat jejich obsahovou stránku, která zpravidla souvisí s životními prožitky snícího, od stránky formální, která je více či méně intersubjektivní. 2) K formální stránce patří například známá nelogičnost a bizarnost snů, porušování jednoty místa, času a děje a vágnost či proměnlivost osob a věcí. Dobrá, přidejme k tomu ještě třetí stránku, řekněme fenomenální. Ponořit se ještě hlouběji a zajímat se, jak vlastně mé druhé, snové já „subjektivně“ prožívá můj sen (nevědouc, že je to sen) a jaké jsou jeho „vnitřní“ pocity (včetně pocitu, že to není sen, ale realita)?

Především je tu otázka snového času. Uvedu svůj nedávný sen: Je ráno a čekám s kolegou Jiřím Fialou v prázdné posluchárně na nějakou přednášku, nikdo však nepřichází. Je nám to divné, vycházíme ven a já se dívám na hodinky. Je už poledne a já se divím, že je tak pozdě…

Dál se nepamatuji. Napohled nic pozoruhodného, všimněte si však jedné věci: Mé snové já rozlišovalo mezi vnitřně prožívaným časem a časem „vnějším“, měřeným hodinkami. Jinak by se nedivilo, že je tak pozdě. Pravda, lze to možná považovat – jako mnoho jiných snových situací, utkaných z fragmentů bdělé zkušenosti – za přenos běžného epizodického zážitku (při pohledu na hodinky) z bdělého světa do světa snu.

Snový čas (aspoň dle mé vlastní zkušenosti) ubíhá jednou rychleji, jindy pomaleji, někdy i skokem, někdy se i vrací (a vyvolává pocit déjà vu). I ten snový údiv je zajímavá věc: Ve snu jsou věci, které by si opravdu zasloužily, aby nad nimi mé snové já žaslo, ono však nic, ani známky podivu; zato jindy se diví zcela běžným banalitám. Ostatně když se ve snu nějaké věci divím – je to něco jiného, než když se mi zdá, že se tomu divím?

Jiný pozoruhodný snový fenomén je pocit vlastní vůle. Často se mi stává, že ve snu houževnatě lpím na nějakém svém úmyslu či záměru (zpravidla nepříliš duchaplném). Snový svět však klade podivný odpor, někdy vzdoruje i mé vlastní tělo. Jindy mě sen naopak překvapivě uposlechne. Občas mi i vyhověl, když jsem se ve snu snažil silou vůle a máváním lokty létat, a to nemluvím o velice vzácných případech manipulace s osobami a věcmi kolem. Při snění, stejně jako při bdění, je mé já čímsi víc než pouhým divákem, je přímým účastníkem dění, někdy více, jindy méně. Sen nás zatahuje do hry a navádí nás, co máme chtít, co si máme myslet a co pamatovat, nechává nám však pocit, že jednáme svobodně.

Přes všchny odlišnosti v pocitech si ve snech zachováváme niternou jistotu o své vlastní totožnosti. S jakou samozřejmostí líčíme své sny v první osobě, jak lehce se ztotožňujeme se snovou verzí svého já! Sám jsem před chvílí líčil svůj sen, jako bych to byl , kdo se díval na hodinky, a , kdo se pak divil – i když dobře vím, že jsem spal, na hodinky se nedíval, a tedy se neměl čemu divit. Přecházíme z bdění do snu a zpět, aniž bychom měnili totožnost svého já. Ve snu se zdáme sami sobě, i naše pocity a nálady se nám zdají, jenom to nejniternější se nám nezdá – ono prostě je.

Vícekráte jsem na tomto místě připomněl otázku, zda lze vnitřní vědomé prožívání studovat objektivními vědeckými postupy. Své bdělé prožitky opravdu mám, o tom se nedá pochybovat, neumím je však dát k dispozici odborné veřejnosti. A pojednou tu máme něco podobného, avšak o úroveň hlouběji: Jak je to s prožitky, které moje snová verze rovněž „opravdu má“, zatímco mé opravdové verzi se pouze zdají?

Jedno ovšem víme: v bdělém stavu smíme a dovedeme o čemkoliv pochybovat. Nemusíme věřit svým vlastním očím, můžeme něco slyšet i v naprostém tichu, o svých bližních si můžeme myslet, že jsou to roboti nebo ufoni, nebo i že nejsou. Naproti tomu ve snu se nám snová skutečnost dává kupodivu jako pravá a neproblematická. Pokud si dovolíme jen malinko zapochybovat, sen se vzepře a zmizí.

Jinak to asi nebude, než že my potřebujeme své sny a sny potřebují nás.

Poznámky

1) K poslední otázce viz přehled názorů v článku K. Pstružiny 80, 309, 2001/6
2) J. A. Hobson: The Dreaming Brain, Basic Books, New York 1988.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...