Nový hormon tukové tkáně – rezistin

Obezita čili nadměrné množství tukové tkáně může vyvolat ischemickou chorobu srdeční či diabetes (cukrovku). Právě u diabetu druhého typu (ve vyšším věku) je obezita jednou z nejdůležitějších příčin. Přestože je tento fakt znám již dlouhou dobu, jeho příčinný vztah k onemocnění cukrovkou ve vyšším věku nebyl dosud úplně objasněn.

V lednu tohoto roku publikovala skupina vědců Pensylvánské univerzity ve Filadelfii práci, v níž popisují objevení nového rozpustného faktoru uvolňovaného z buněk tukové tkáně (adipocytů) do krve. K objevu je přivedl mechanizmus účinku antidiabetických léčiv thiazolidindionů (TZD), která působí proti jednomu z nejdůležitějších znaků diabetu druhého typu – inzulinové rezistenci (tj. snížení účinku tohoto hormonu ve tkáních). Tyto látky po vstupu do buňky aktivují jeden z receptorů v buněčném jádře (PPAR-γ), jehož funkcí je regulovat expresi některých genů. Autoři sledovali, které geny aktivované při diferenciaci adipocytů mají sníženou expresi právě účinkem thiazolidindionů (v tomto případě rosiglitazonu). Po nalezení takového genu v buněčné linii lidských adipocytů zjistili autoři jeho sekvenci a strukturu a rezistin získali ve větším množství díky rekombinantní technologii.

Produkce rezistinu byla zjištěna u myší pouze v bílé tukové tkáni. Hladina tohoto hormonu v plazmě významně klesla u hladovějících myší a po podání rosiglitazonu. U obézních myší byla naopak jeho hladina významně vyšší, a to nezávisle na příčině obezity (mohla být způsobená dietou s vysokým obsahem tuku právě tak jako podmíněná geneticky). Podání rezistinu snížilo odpověď myšího organizmu na injekci inzulinu (tj. snížení hladiny glukózy v krvi). U obézních myší, které již inzulinovou rezistenci měly, vedlo podání protilátek proti rezistinu k snížení hladiny krevního cukru, tedy fakticky k zlepšení modelového diabetu druhého typu.

Poznatky zmíněné v této práci naznačují, že po jistém zklamání z dříve objeveného hormonu leptinu (viz Vesmír 76, 133, 1997/3), jehož vztah k vylučování či účinku inzulinu je stále nejasný, se našel další nadějný kandidát pro vysvětlení vzniku jedné z velmi častých civilizačních chorob současnosti. Zdá se totiž, že čím větší je množství tukové tkáně v organizmu, tím větší bude i koncentrace rezistinu v plazmě dotyčného člověka. Toto nadměrné množství hormonu pak vede k snížení účinnosti inzulinu a k zvýšení hladiny krevního cukru. Vyšší množství glukózy v krvi nutí Langerhansovy ostrůvky v slinivce břišní produkovat a vylučovat větší množství inzulinu (jehož účinek je ale snížen rezistinem), což může vést až k jejich vyčerpání. Tento mechanizmus nevysvětluje pouze dobrý účinek antidiabetik ze skupiny thiazolidindionů, ale i jiný velmi účinný a velmi levný léčebný postup u diabetu druhého typu – redukci tělesné hmotnosti. (Nature 409, 307–312, 2001)