Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Můžeme být jen živí, nebo jen mrtví

V názoru na posmrtný život nemusí být mezi biblí a přírodovědci rozpor
 |  5. 6. 2001
 |  Vesmír 80, 327, 2001/6

Ať jsme ateisté nebo deisté, čas od času se nám vetře do mysli lehce postmodernisticky oděná otázka, co bylo, když nebylo nic, a co bude, až my tu nebudem (B. Polívka). Především v souvislosti s transplantacemi se někdy spekuluje o duši, pomalu se odpoutávající od jednotlivých částí těla. Jako tkáňový a buněčný neurofyziolog bych chtěl konstatovat, že z hlediska současných znalostí biomedicíny neexistuje žádná substance postižitelná a změřitelná elektrofyziologicky, kalorimetricky nebo jakýmikoliv dostupnými fyzikálními metodami, která by se v okamžiku zrození spojila s tělem a při smrti se odpoutávala. Duše tedy nemá žádný fyzikální rozměr a nemáme žádné důkazy (ve smyslu formální logiky, nezávisle na psychickém stavu člověka a jeho pevném přesvědčení), že by přežívala tělo. Přesto věřící lidé v naší kulturní oblasti většinou přijímají nějaké informace o existenci nesmrtelné duše v některé z desítek církví křesťanstva.

Krátký pohled na několik míst v bibli však ukáže překvapivou shodu původního nezkresleného judaisticko-křesťanského názoru na duši s dnešním vědeckým názorem. Biblická slova – ať už je čteme v kterémkoliv jazyce či překladu – jasně říkají, že se člověk stal duší, nikoliv že by ji dostal. Původní význam slova duše je živá bytost, jak vyplývá z následujících ukázek: Tak tedy v 1. knize Mojžíšově (Genesis) čteme ve 2. kapitole 7. verši: „Bůh vytvořil člověka… a člověk se stal živou duší“ (hebrejsky neféš, řecky psyché). I pisatelé Nového zákona (řecká písma) s tím souhlasí. Pavel (Saul z Tarsu) napsal ve svém 1. dopise Korinťanům 15,45: „…první člověk Adam se stal živou duší.“ Je zřejmé, že podle hebrejských částí Bible může duše zemřít. Ekumenický překlad třebas uvádí volně slova osleplého Samsona před stržením Dágonova chrámu na hlavy jeho věznitelů: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci“ – doslovně „ať má duše (nepheš) zemře s Pelištejci“. Nebo v knize Ezechielově kap.18, verše 4 a 20 čteme: „zemře ta duše, která hřeší“.

Co je to vlastně smrt?

V těle zemřelého nebo uhynulého organizmu dojde k takovému zvýšení entropie (stručně řečeno neuspořádanosti), že již nelze žádnými oživovacími manévry zvrátit stav celého těla do původně vysoce organizovaného stavu života. S trochou zjednodušení lze říci, že známe v podstatě tři základní příčiny konce života: 1. celkový nedostatek kyslíku včetně ztráty krve (mimochodem biblickým symbolem pro duši, tj. život, je krev, viz 3. Mojžíšovu 17,11); 2. poškození některého netransplantovatelného a životně důležitého orgánu, např. mozku; to může být mechanické (úraz, násilná smrt) nebo fyzikálně-chemické (nemoc, otrava); 3. ztráta funkce některého nebo několika klíčových orgánů buď přirozeně (stárnutí), nebo patologicky (např. odumření buněk srdeční svaloviny při infarktu).

Pro přesnost dodejme, že během našeho života jsou celé populace buněk naprogramovány na svou smrt. Tomuto ději říkáme apoptóza. Živé buňky našeho těla, všech orgánů a tkání jsou doslova plné energie, mají elektrochemický a chemický potenciál. Přes buněčnou membránu je udržováno elektrické napětí o velikosti asi desetiny voltu. Membrána se „nabíjí“ iontovými pumpami, využívá se energie z potravy na tvorbu droboučkých briket (molekul adenozintrifosforečné kyseliny, ATP), v nichž se skladuje chemická energie použitelná zcela univerzálně pro tisíce stavebních i očistných procesů a také pro tvorbu tepla (viz P. Jirounek, Vesmír 75, 65, 1996/1, Vesmír 75, 150, 1996/3, Vesmír 75, 191, 1996/4, Vesmír 75, 255, 1996/5 a Vesmír 75, 233, 1996/4).

V cytoplazmě lidských buněk (s výjimkou červených krvinek) je jádro s genetickým programem, který je neustále v činnosti, buňka má zásobní vakuoly a měchýřky s hormony, neuropřenašeči nebo se stavebním materiálem (viz Vesmír 69, 432, 1990/8 a Vesmír 69, 564, 1990/10). To vše je v buňce „podminováno“ drobnými organelami – lyzozomy – kde jsou destrukční enzymy, které po uvolnění ničí bílkoviny. Jakmile se z některého z výše zmíněných důvodů buňky a tkáně poškodí nebo doslouží, elektrické napětí buněk klesá, chemické reakce ustávají, do buňky vniká drobnými kanálky vápník a spouští spolu s dalšími vlivy (okyselením vnitřku apod.) program sebezničení. Bílkoviny se rozpadají na krátké nefunkční úseky, a nakonec na jednotlivé aminokyseliny; membrána obalující buňku praská, obsah se vylévá a pod mikroskopem vidíme úplný obraz zničené buňky. Jestliže jde o mozek, po několika minutách klinické smrti se nezvratně ruší spoje mezi miliardami neuronů, vlákna nervů jsou nedráždivá, vymizí elektrické vlny a mozek už nereaguje ani na snahu lékařů zásobovat ho uměle kyslíkem, živinami (glukózou) a nezbytnými solnými roztoky. Tkáň chladne a definitivně odumírá. Vymazává se paměť, nevydávají se příkazy do těla.

Ostatní orgány mohou – podle toho, jak jsou samy zásobovány či jaké mají své vlastní rezervy – přežívat minuty, hodiny nebo dny, ale centrála – mozek – je definitivně zničena, a proto nakonec, bez pomoci přístrojů, umírají i ony.

A co duše? Existuje po smrti?

Na tuto otázku shodně odpovídá moderní ateistický přírodovědec stejně jako bible: Ne. Přírodovědný pohled na konec života biologického mnohobuněčného individua včetně člověka je při troše zjednodušení následující:

Dokud se nevyčerpají energetické zásoby a nezastaví se i  ten zanedbatelný podíl bezkyslíkové produkce ATP, nacházejí se živočichové a člověk ve stavu klinické smrti, kdy je možná cesta zpět. Kdysi jsme s kolegy J. Burešem a N. Křížem měřili iontově citlivými mikroelektrodami vylévání hlavního buněčného elektrolytu – draslíku – z korových neuronů laboratorní krysy. 1) Při zastavení přívodu kyslíku do mozku (anoxii) byl jasně patrný výtok draslíku z neuronů, zpočátku kompenzovaný činností Na/K­ATPázové pumpy, a potom náhlý únik tohoto elektrogenního iontu, jako kdybychom prostřelili akumulátor. Od tohoto okamžiku, který nastane asi 5–6 minut po zástavě dýchání, nelze zvíře oživit (resuscitovat) přívodem kyslíku.

Co se stalo? Zhroutil se membránový potenciál nejcitlivějších nervových buněk, otevřely se membránové vápníkové kanály regulované depolarizací, vápník začal proudit do buňky, vylily se i zásoby vápníku z intracelulárních organel. Vápníkové ionty způsobily další otevření Ca2+-závislých draslíkových kanálů v buněčné membráně, aktivaci Ca2+-závislých proteáz, uvolnění proteolytických enzymů z lyzozomů atd. Nastalo okyselení, kleslo pH cytoplazmy, což samo o sobě aktivuje kyselé proteázy štěpící bílkoviny. Rozběhla se tedy řada již téměř nezvratných biochemických reakcí způsobujících destrukci jednotlivých mozkových buněk a postupně celé mozkové tkáně. Nastala smrt řídící centrály – mozku. Z této fáze umírání se nikdy nikdo nevrátil. Zprávy o pocitech při klinické smrti jsou z období, kdy je asi řada funkcí mozku zprvu změněna, a pak narušena (proto ony záhadné dojmy o světle v tunelu, vybavení dosud nevybavitelných paměťových stop a průlet vlastním životem), ale nikoliv z období po vymizení mozkových potenciálů v důsledku úplného vybití buněčných akumulátorů, kdy už začíná morfologická destrukce.

Za smrtí mozku – a opět: ne všechny oddíly mozku hasnou stejně rychle – následuje postupně rozpad buněk v dalších „výkonných“ orgánech, jako jsou svaly, ledviny nebo játra. Jejich buňky mají větší zásoby chemické energie ve formě ATP než mozek, a proto mohou déle přežít. Toho se využívá při převozu orgánů pro transplantaci.

Esejistické úvahy za hranicí vědy

A co říká autor biblické knihy Kazatel (Kohelet, shromažďovatel), kterou někteří připisují Šalomounovi (Kazatel kap. 9, verše 5 a 10, Kralická Bible): Mrtví... nevědí nic... Není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě. Žalm 146,4 říká, že když člověk zemře, ...vrací se do své země, tím dnem berou za své jeho plány (ekumenický překlad).

Mrtví si tedy nejsou ničeho vědomi, jsou nečinní. Když Bůh vynášel rozsudek nad Adamem, řekl: Jsi prach .... a do prachu se vrátíš (1. kniha Mojžíšova 3,24). Tato jasná informace souhlasí s přírodovědně podloženou představou, že vědomý, citový ani intelektuální život po smrti mozku nepokračuje v žádné formě.

Úvahy o tom, že žijeme dál ve svých dětech, ve svých genech a mitochondriích, se mi zdají velmi spekulativní a matoucí. Naše děti si žijí své vlastní životy, jejich existence v sobě nenese nic z naší osobnostní zkušenosti ani z našeho poznání světa kolem nás. Předali jsme jim jen strukturální podklad, „továrnu“ života, pomocí níž musejí sami přijímat informace a vypracovávat své vlastní odpovědi na fyzikální, biologické a sociální podněty či situace. To, že děti řeší často situace podobně jako rodiče, je dáno jen podobným genetickým substrátem a vzorci reakcí vtištěnými v mládí, kdy je děti viděly u rodičů či jiných autorit.

A ještě krátce k otázce posmrtného života a duše. K těm, kteří posmrtný život odmítali, patřili nejen bibličtí pisatelé, jako autor starozákonní knihy Kazatel, ale i starověcí filozofové Epikúros a Aristoteles, lékař Hippokrates, skotský filozof David Hume nebo arabský učenec Averroes.

Bible hovoří o tom, že odešla nikoliv duše, nýbrž životní síla (síla = schopnost konat práci, která je v živé hmotě dána především rozdílem elektrochemických potenciálů, a ty se při smrti ztrácejí). Používá jiné slovo, hebrejsky ru´ach, řecky pneuma, které má významově blízko k českému slovu dech (Genesis 7,22, Žalm 146,4, Kazatel 12,7).

Mnozí si mohou povzdychnout: Není to ale škoda z hlediska jak psychoterapeutického, tak mocenskopolitického bořit ten pěkně zavedený institut duše, té netělesné stínové substance, která má být nesmrtelná a která po tom pěkně vylíčeném rozpadu těla, čili smrti, „žije“ dál? Pěkná představa, není-liž pravda? Můžeme se divit sami sobě i jiným, že vzhledem ke krátkosti lidského života, jeho nejisté existenci a pravděpodobnosti zemřít kdykoliv a kdekoliv mnozí z nás takovou možnost rádi připouštějí, i když často jen neveřejně a nanejvýš slovy přece něco být musí.

Nechce se nám prostě končit tímto životem. Ať se nám podařilo či nepodařilo stát se „nesmrtelnými“ svými díly nebo činy, ať jsme dostali či nedostali Nobelovu cenu, napsali něco jako R. U. R., prohráli u Waterloo, zplodili x dětí, založili Baťovu továrnu nebo složili Devátou symfonii (jako Beethoven, Brahms, Mahler či Šostakovič), chtěli bychom pozorovat svět i po rozpadu našeho těla. Obávám se, že to nelze. Nesmrtelná duše se ale hodí mocensky ambiciózním vládcům! Všichni ti Césarové, Napoleonové a Hirohitové, velcí i menší vládci a vůdci vedoucí druhé na smrt ve válkách, snadněji manipulují vojáky, kteří věří na nesmrtelnou duši a – jak se nedávno vyjádřil jeden hisballáhský muslim před televizní kamerou – bůh je po smrti přivítá ve své náruči. Život nekončící smrtí, to byla přeci idea v pozadí křižáckých výprav, armád katolického Rakouska stejně jako pravoslavného Ruska za 1. světové války anebo fanatických Japonců za 2. světové války. I když musíme připustit, že jiným mocensky ambiciózním vládcům, např. Stalinovi, se naopak hodila představa člověka bez nesmrtelné duše, ale ochotně pokládajícího svůj život za lepší příští na stavbách komunizmu nebo při obraně vlasti. I on se však za války obrátil na pravoslavný klérus, aby zmobilizoval miliony věřících občanů.

Nejde jen o zneužívání představy nesmrtelné duše, nýbrž o obecnou psychologii života po životě (viz Vesmír 71, 463, 1992/8), která vede lidi k víře v život po smrti i mimo válečné konflikty. Dobře to charakterizuje španělský spisovatel a vědec Miguel de Unamuno: Věřit v nesmrtelnost duše znamená přát si, aby duše byla nesmrtelná, ale přát si to tak usilovně, že tímto chtěním bude pošlapán rozum a člověk se stane nerozumným.

Duše a náboženství jsou pro většinu lidí v těsném propojení. Jak napsal německý spisovatel Gerhad Herm: Náboženství je také způsob, jak smířit lidi se skutečností, že jednoho dne musí zemřít, smířit je s tím buď slibem lepšího života za hrobem, nebo slibem znovuzrození, nebo obojím.

Když se podíváme na náboženství či duchovní směr, který slibuje posmrtný život, zakládají se v podstatě tyto sliby na víře, že člověk má duši, která po jeho smrti přechází do jiné říše nebo se stěhuje do jiného tvora. Jinými slovy, většina náboženství včetně křesťanství se přes rozmanitost zvyků a náboženských praktik shoduje na tom, že něco v člověku – duše, duch či jiná nemateriální substance – je nesmrtelné.

Islám například věří, že po smrti nastane den zhodnocení, kdy člověk předstoupí před Boha, tj. Alláha, jako když se předstupuje před soud (islámský teolog Amir Muawijah) a Alláh posoudí život dotyčného a pošle ho buď do ohnivého pekla, nebo do ráje.

Buddhisté i katolíci na Srí Lance usnadňují odchod duše zemřelého otevíráním dveří a oken a umístěním rakve směrem ke dveřím, a doplňují tak nauky svých náboženství o folklorní zvyky…

V křesťanském světě jsou často názory na předpokládanou duši mrtvých směsicí místních tradic a nominálního křesťanství. Například katolíci i protestanti v západní Africe (v Senegalu, Guineji aj.) zakrývají po smrti v domě zrcadla, aby někdo nezahlédl v odrazu ducha zemřelého, a čtyřicátý den po smrti slaví příbuzní odchod jeho duše do nebe.

Víra v nesmrtelnost byla a je nedílnou součástí řady východních náboženství a mnoha helenistických směrů již od jejich počátku. Když byl sedmdesátiletý Sokrates asi r. 399 př. n. l. zaujatou porotou odsouzen k smrti, několik hodin před disciplinovaným požitím odvaru z bolehlavu v kruhu svých žáků plamenně obhajoval nesmrtelnost duše a říkal, že se smrti nemusíme bát. Tak to popsal Platon v obraně Sokrata a dialogu Faidón.

V souvislosti s tímto popisem Sokratových představ bývá Platon považován za prvního zastánce myšlenky o nesmrtelnosti duše. Již před ním však věřili Řekové, že po smrti něco žije dál. Pythagoras už v 6. století př. n. l. tvrdil, že duše prochází převtělováním a je věčná. A ještě dříve se jeden z prvních řeckých filozofů Thalés z Milétu (asi 624–543 př. n. l.) domníval, že věčnou duši mají kromě lidí i zvířata, rostliny a také věci neživé, např. magnet, který pohybuje železem. Jedna starořecká představa byla, že duše mrtvých jsou převáženy přes řeku Styx do podzemní říše (podsvětí). V této rozsáhlé prostoře zasedá soudní dvůr a soudci posílají duše buď do vězení, kde za vysokou zdí budou mučeny, nebo do blaženého stavu v elysiu.

V 7. století př. n. l. působil v Persii, na území dnešního Iráku, myslitel Zarathuštra (ř. Zoroaster). Jeho učení – zoroastrizmus – bylo vlastně oficiálním náboženstvím kruté a panovačné velmoci, Perské říše, která ovládala scénu Starého světa před nástupem Řecka. Zoroastrizmus uvádí, že v nesmrtelnosti bude duše spravedlivého vždy v radosti, ale duše lháře bude v trápení. Tyto zákony přikázal Ahuma…

Výjimku v představě nesmrtelné duše tvoří raný judaizmus a rané křesťanství, přestože se lidé běžně domnívají opak. Teolog Oscar Cullman napsal ve své knize Immortality and Ressurection (Nesmrtelnost a vzkříšení) následující pozoruhodná slova: Kdybychom se dnes zeptali řadového křesťana..., jaké učení o osudu člověka po smrti je podle jeho názoru obsaženo v Novém zákoně, kromě několika výjimek bychom dostali odpověď: „Nesmrtelnost duše.“...Tato všeobecně uznávaná myšlenka je jedním z největších neporozumnění křesťanství. Dokonce i New Catholic Encyclopedia pod heslem duše stručně konstatuje: ...představa duše přežívající po smrti se v Bibli nedá snadno rozeznat... Ve Starém zákoně není žádná dichotomie (rozdělení na dvě části) těla a duše. Encyclopedia Judaica konstatuje: Učení o nesmrtelnosti duše vstoupilo do judaizmu pravděpodobně pod řeckým vlivem. Hebrejská písma říkají prostě a jasně, že Bůh, Jahve, původně zamýšlel, aby lidé žili na zemi na neurčitý čas. Smrt přišla podle úvodních kapitol Bible jako trest od Boha, smrt člověka je opak života, nikoliv jeho jiná forma v nebi neboli pomyslné duchovní sféře.

Poznámky

1) Pozn. red.: Tuto práci v Brain Research 39, 255–9, 1972 zařadil Garfieldův ISI mezi „citační klasické práce“. V průběhu let byla citována více než 400krát (viz též Current Contents, Apr. 10, č.15, 1989). František Vyskočil na okolnosti této práce vzpomíná: V horkém létě r. 1972 jsme během 14 dnů intenzivních pokusů přímo změřili koncentrace draslíku v mezibuněčném prostoru neokortexu narkotizovaného laboratorního potkana: v klidu, při útlumových vlnách šířící se korové deprese a při nedostatku kyslíku (anoxii). Nástrojem byla 1 m veliká špička duté skleněné mikroelektrody, nejprve uvnitř posilikonovaná, a pak naplněna do výše několika mikrometrů organickým roztokem iontoměniče, který měnil svůj elektrochemický potenciál v závislosti na měnící se koncentraci iontů draslíku v blízkosti špičky. A hle, klidová koncentrace v mozku (přesněji aktivita) byla 3 mM/l, tj. o dva mM/l méně než v krevní plazmě! Nová biofyzikální metoda také odhalila, že při záchvatových vlnách korové deprese se vylévá z buněk draslík až na hladinu 60 mM/l, ale může být zase přečerpán zpět do buněk během desítek vteřin a neurony nejsou nijak zvlášť poškozeny. Podobné je to i u epileptických záchvatů. Zastavení krevního zásobení mozku zpočátku nevedlo k žádnému výraznějšímu výlevu draslíku, ale po několika minutách, zřejmě do vyčerpání zásob ATP pro iontové pumpy, se draslík vylil až na hladinu 100 mM/l, což znamená úplné„vybití“ buněčného akumulátoru. Tato fáze byla nezvratná a mozek nejevil po znovuobnovení průtoku žádnou elektrickou aktivitu. Byli jsme překvapeni reprodukovatelností výsledků a bylo nám jasné, že po této „horké koleji“ se za námi ženou jiní. Pocit, že se účastníme vzrušujícího závodu, nám dával zapomenout na jiné radosti léta a mládí. Výsledky jsme zpracovali do koncizní formy krátkého sdělení, publikovaného bez zvláštních připomínek vlastně v první verzi. S těmi závody jsme měli pravdu. Necelých 400 km od nás v Mnichově (pro dva z nás v té době politicky nedostupném) kolegové prováděli velmi podobné pokusy a publikovali je necelý rok po nás. V r. 1975 to již bylo šest laboratoří, které se připojily k explozi prací měřících přesuny elektrogenních iontů, a další se přidávaly. Naše práce byla příkladem rychlé konvergence tří specializací – neurobiologie, fyzikální chemie a medicíny. Tuto jedinečnou zkušenost s výrazným „objevem“ bychom s radostí přáli prožít každému, kdo se vydává na lov do krásné, leč nebezpečné džungle dnešní vědy.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie

O autorovi

František Vyskočil

Prof. RNDr. František Vyskočil, DrSc., (*1941) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá neurofyziologií a biofyzikou buněčných membrán. Objevil nekvantové uvolňování neuropřenašečů na synapsích savců. Hirschův index (Vesmír 85, 555, 2006/9) jeho prací je 33. Je členem Učené společnosti ČR a The Physiological Society (Londýn a Cambridge). Na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a na Lékařské univerzitě v Kazani přednáší fyziologii živočichů a člověka. V roce 2011 získal čestnou oborovou medaili J. E. Purkyně a na návrh předsedy AV ČR medaili Josefa Hlávky.
Vyskočil František

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné