Tajemství bytí v čase a v tělesnosti

15. listopadu 1989 odjížděl od Rudolfina „zájezdový“ autobus do Hradce Králové na vernisáž výstavy Adrieny Šimotové a Václava Stratila Dialog. Bylo to v době, kdy se – v uzavřené totalitní společnosti – muselo za otevřeným uměním jezdit do galerií a výstavních síní, které měly odvahu otevřeně vystavovat. A také se muselo chodit a jezdit včas, protože osud těchto výstav byl nejistý. (Mimochodem: tato výstava byla rovněž předčasně ukončena, ale tentokrát z vůle obou autorů, kteří se tím připojili ke stávce studentů.) V autobusu jela „vybraná společnost“ a někdo – myslím, že to byl Richard Tymeš – mi tam představil mladého kanadského studenta Dereka Patona, který před krátkou dobou přijel do Prahy, vybavený velice dobrou češtinou a – pokud si dobře vzpomínám – ještě trochu vystrašený, aby v rámci nějakého stipendia studoval mezinárodní vztahy. Derek Paton mi vyprávěl, že původně jel na doporučení svého učitele a přítele kanadského historika Gordona Skillinga do Londýna, ale změnil cíl své cesty a odjel do Československa. Příběh Gordona Skillinga jsem znal – ten přijel do Prahy rovněž přes Londýn, kde mu doporučil Seton–Watson, aby odjel do Československa, protože tam se budou záhy odehrávat osudové věci. Jeho dopisy rodičům z let 1937–39, které jsou neobyčejně krásným svědectvím o této kritické době, jsem znal ze samizdatu (vyšly pak u Škvoreckých v Torontu a po roce 1989 spolu s dalšími Skillingovými knihami už oficiálně; prof. Gordon Skilling letos zemřel). Nemohla mi uniknout podobnost začátků obou příběhů, která mne spolu s jinými příznaky utvrdila v přesvědčení, že se dějiny brzy začnou opět dít. Že se tak stane už za dva dny, mne ovšem nenapadlo. Uzavřená společnost se začala proměňovat ve společnost otevřenou – a otevřené umění se obráceně začalo proměňovat v uzavřené (začalo podléhat jiným tlakům). Umění Adrieny Šimotové zůstalo otevřeným.

Začal jsem touto vzpomínkou mj. proto, že se Adriena Šimotová letos dožívá významného jubilea a při takových příležitostech se také vzpomíná. A toto číslo Vesmíru vyjde krátce před otevřením velké souborné výstavy Adrieny Šimotové v NG – Veletržním paláci a před vydáním první velké monografie o jejím díle. Avšak skutečnou příčinou, proč jsem začal vzpomínkou, je úcta a ostych před dílem Adrieny Šimotové: její výpověď o lidském údělu, o conditio humana, je tak nevyslovitelně citlivá, že mé obvyklé paralelní filozoficko–epistemologické úvahy bych zde cítil jako nepatřičné. Je to totiž výpověď, či spíše svědectví, o samotném bytí člověka, jeho „pobytu“, jeho vrženosti do světa. Je to výpověď mezní, dotýkající se až – heideggerovsky řečeno – autentického bytí, které je bytím k smrti. A pokoušet se zachytit toto nevyslovitelné jinak než opět umělecky, např. básnicky, téměř jistě skončí u nesmyslů. Je nevyslovitelné jako čas. Tajemství bytí v čase a v tělesnosti (ta spojka „a“, vím, je zde nepatřičná) je, myslím si, ústředním tématem díla Adrieny Šimotové a toto tajemství se vymyká uchopení čistým intelektem. Raději ocituji text o „magii času“, který napsala sama Adriena Šimotová (otištěn byl v její knize „Hlava k listování“, Praha 1997): Magie času, času, času. Rok, vše i nic, konečná nekonečnosti! Věčná, věčná škvíro, kterou prostupujeme, kterou se cedíme skrz, domnívajíce se v té chvíli, že jsme-li tam, jsme skutečně tam. Ale pak, jak se odhrnuje závěs za závěsem, tak vyvstane ve zdi prostoru, ve kterém se ocitneme, další škvíra, další skulina, kterou budeme postupovat dál a dál. A tak, věčně neklidní, věčně toužící, věčně sahající, ale nedosahující, zaklenujeme tu kratičkou životní křivku, dávajíce její konečnosti jistý rys nekonečnosti.