Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Tajemství bytí v čase a v tělesnosti

 |  5. 5. 2001
 |  Vesmír 80, 298, 2001/5

15. listopadu 1989 odjížděl od Rudolfina „zájezdový“ autobus do Hradce Králové na vernisáž výstavy Adrieny Šimotové a Václava Stratila Dialog. Bylo to v době, kdy se – v uzavřené totalitní společnosti – muselo za otevřeným uměním jezdit do galerií a výstavních síní, které měly odvahu otevřeně vystavovat. A také se muselo chodit a jezdit včas, protože osud těchto výstav byl nejistý. (Mimochodem: tato výstava byla rovněž předčasně ukončena, ale tentokrát z vůle obou autorů, kteří se tím připojili ke stávce studentů.) V autobusu jela „vybraná společnost“ a někdo – myslím, že to byl Richard Tymeš – mi tam představil mladého kanadského studenta Dereka Patona, který před krátkou dobou přijel do Prahy, vybavený velice dobrou češtinou a – pokud si dobře vzpomínám – ještě trochu vystrašený, aby v rámci nějakého stipendia studoval mezinárodní vztahy. Derek Paton mi vyprávěl, že původně jel na doporučení svého učitele a přítele kanadského historika Gordona Skillinga do Londýna, ale změnil cíl své cesty a odjel do Československa. Příběh Gordona Skillinga jsem znal – ten přijel do Prahy rovněž přes Londýn, kde mu doporučil Seton–Watson, aby odjel do Československa, protože tam se budou záhy odehrávat osudové věci. Jeho dopisy rodičům z let 1937–39, které jsou neobyčejně krásným svědectvím o této kritické době, jsem znal ze samizdatu (vyšly pak u Škvoreckých v Torontu a po roce 1989 spolu s dalšími Skillingovými knihami už oficiálně; prof. Gordon Skilling letos zemřel). Nemohla mi uniknout podobnost začátků obou příběhů, která mne spolu s jinými příznaky utvrdila v přesvědčení, že se dějiny brzy začnou opět dít. Že se tak stane už za dva dny, mne ovšem nenapadlo. Uzavřená společnost se začala proměňovat ve společnost otevřenou – a otevřené umění se obráceně začalo proměňovat v uzavřené (začalo podléhat jiným tlakům). Umění Adrieny Šimotové zůstalo otevřeným.

Začal jsem touto vzpomínkou mj. proto, že se Adriena Šimotová letos dožívá významného jubilea a při takových příležitostech se také vzpomíná. A toto číslo Vesmíru vyjde krátce před otevřením velké souborné výstavy Adrieny Šimotové v NG – Veletržním paláci a před vydáním první velké monografie o jejím díle. Avšak skutečnou příčinou, proč jsem začal vzpomínkou, je úcta a ostych před dílem Adrieny Šimotové: její výpověď o lidském údělu, o conditio humana, je tak nevyslovitelně citlivá, že mé obvyklé paralelní filozoficko–epistemologické úvahy bych zde cítil jako nepatřičné. Je to totiž výpověď, či spíše svědectví, o samotném bytí člověka, jeho „pobytu“, jeho vrženosti do světa. Je to výpověď mezní, dotýkající se až – heideggerovsky řečeno – autentického bytí, které je bytím k smrti. A pokoušet se zachytit toto nevyslovitelné jinak než opět umělecky, např. básnicky, téměř jistě skončí u nesmyslů. Je nevyslovitelné jako čas. Tajemství bytí v čase a v tělesnosti (ta spojka „a“, vím, je zde nepatřičná) je, myslím si, ústředním tématem díla Adrieny Šimotové a toto tajemství se vymyká uchopení čistým intelektem. Raději ocituji text o „magii času“, který napsala sama Adriena Šimotová (otištěn byl v její knize „Hlava k listování“, Praha 1997): Magie času, času, času. Rok, vše i nic, konečná nekonečnosti! Věčná, věčná škvíro, kterou prostupujeme, kterou se cedíme skrz, domnívajíce se v té chvíli, že jsme-li tam, jsme skutečně tam. Ale pak, jak se odhrnuje závěs za závěsem, tak vyvstane ve zdi prostoru, ve kterém se ocitneme, další škvíra, další skulina, kterou budeme postupovat dál a dál. A tak, věčně neklidní, věčně toužící, věčně sahající, ale nedosahující, zaklenujeme tu kratičkou životní křivku, dávajíce její konečnosti jistý rys nekonečnosti.

Vůně floxů


Zdál se mi sen: vůně floxů, tak intenzivně sladká, mne přenesla do kraje mého prázdninového dětství. Byl to starý dům v Hradci Králové, obklopený obrovskou zahradou, můj horizont tam končil. A ta velká kopule nebe nade mnou měla svůj počátek i konec nad touto zahradou. Vysoké bílé zdi klem zdánlivě izolovaly. Za jednou zdí však bylo slyšet vlaky tak ostře, když mělo pršet. Za druhou byla pila s vůní dřeva a svištivým zvukem. Bílé urousané slepice chodily k nám na návštěvu jako poslové toho druhého světa. Za poslední zdí, (tam, kde jsme měli kompost s hořkosladkým pachem) byl nevěstinec. Zrzavá kočka s bleděmodrýma šílenýma očima, s podivným zraněním na páteři, přicházela odtud ke mně a já jsem se jí bála, ale zároveň na ni vzrušeně čekala. V tom snu se mi v náhlé vůni floxů vrátila stará zahrada i vstup do domu – mramorové prošlapané schody, a ze sklepa – vůně vlhké prázdnoty, kterou jsem milovala. Za dveřmi bytu jsem slyšela hlasy, hlasy těch, kteří už jsou mrtví, mrtví, mrtví, zvuky chodidel, které tančívaly rumbu nebo tango, jak jsem je slýchávala z dálky ve své dětské postýlce. A pak jsem vstoupila do pokojů, hlasy mizely a pokoje byly prázdné, růžové záclony vlály ve větru, za červenými pelargoniemi doléhal ke mně zvuk kopyt projíždějící místní vojenské posádky a já jsem bloudila dále prázdným domem, kde zůstávaly jen jakési otisky těch, které jsem milovala, kde zůstalo v tom snu mé dětství.

Adriena Šimotová, Hlava k listování, GemaArt/OSVU, Praha 1977, s. 31-32

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné