Josef Jungmann a Vesmír

Teprve v roce 1871, kdy byl založen časopis Vesmír, vyšly poprvé tiskem Jungmannovy „Zápisky“, patrně poslední z jeho prací. Vycházely na pokračování v „Časopise českého muzea“. Rakousku začínalo být ouzko a Jungmann se bezmála čtvrt století po smrti dočkal slávy. Odhalení jeho pomníku r. 1873 se proměnilo v národní slavnost.

„Zápisky“ si Jungmann nejspíš psal pro sebe, ale jeho zeť je r. 1854 půjčil Antonínu Markovi, který s nimi běžel k Václavu Bolemíru Nebeskému, jenž si je odnesl do Muzea, kde je půjčil Václavu Hankovi. Ten se zachoval hankovsky – nechal „Zápisky“ opsat na volné listy vzácného rukopisu z roku 1507. Že by další podvrh? Nebuďme tak podezíraví! Inteligentní Hanka nejspíš odhalil hloubku i provokativnost Jungmannových myšlenek a rozhodl se jeho dílko tímto způsobem uchovat pro lepší časy (originál se pak skutečně ztratil).

Kdo byl vlastně Josef Jungmann-Mladoň? Koktavý chlapec se smyslem pro humor? Sveřepý nacionalista? Suchopárný formalista? Vykradač slovanských jazyků? Tvůrce krkolomných neologizmů? Nadaný překladatel a geniální slovníkář? Pochopitelně byl tím vším najednou, jak už se géniům stává. Dovolím si však kacířské prohlášení: Byl také prvním jazykovým poradcem Vesmíru, byť mohl působit pouze externě, z „dislokovaného pracoviště“ na Slavíně.

Bez Jungmanna a jeho spolupracovníků by moderní čeština, charakterizující první ročník Vesmíru, vůbec nevznikla. Nejen že by nevyšlo květnové číslo (patrně bychom se spokojili s májovým), ale ani bychom nemohli dýchat vzduch (i když vdechováním povětří bychom se neudusili). Bez Jungmanna by botanikové neznali bliznu, lodyhu ani pyl, na kmenech stromů by nerostly choroše, nýbrž nějaké „löcherpilce“. Zoologové by neznali žraloka ani rosomáka. Nevznikla by ložisková geologie, protože by nexistovalo slovo ložisko. Žáci by byli zbaveni povinnosti rozpoznat ve větě podmět, což by vůbec nevadilo, protože bohemistům by odpadla celá mluvnice. Muzikant by se nezdržoval s nápěvem a archeolog by za celý život nespatřil mohylu.

Pro neodstatek místa nerozlišuji přejímky z jiných jazyků od oživených slavizmů, zmiňuji prostě Jungmannovy šťastné volby. První ročník Vesmíru však nepochybně nese i stopy Jungmannových omylů. Například jeho stránky prokvétají purizmem juž (místo „sprostého“ už). Tvrdí se, že toto slovo nepřežilo lumírovce, ale ve „Slovníku spisovného jazyka českého“ ho (s patřičným označením) dosud najdete. Ať je to jak chce, Jungmann vnesl do archaické veleslavínské češtiny lexikální prvky živého jazyka a zasloužil se o to, že se náš jazyk stal prostředkem vzdělávání. Díky Jungmannovi se čeština rozvinula, přestože výbor teoretiků ohánějících se vědou rozvoji jazyka bránil. Se zpožděním došlo obliby jazykobrusičství, jemuž Jungmann dávno odrostl. V „Zápiscích“ čteme: On [jazyk] se též mění jak celá příroda, avšak vždy také týž, totiž sobě podoben zůstává, ale změn nedůvodných, nepravých, škodných nepřipouští... Jungmann zkrátka předběhl dobu. Pochopil, že o úspěšnosti nového slova rozhodne jazykový vývoj a kolektivní úzus.

Začínající Vesmír byl psán jazykem velmi vyspělým. Nejen že používal moderní českou terminologii, ale – v jungmannovském duchu – čerpal ze skvostů krásné literatury. Jistě poznáte, kterého z našich velikánů mi připomněl jazyk zakladatele Vesmíru Václava Kumpošta v článku „Fysiologie hladu“ z července 1871: Obličej jeho je bledý, bleděžlutý, tváře zapadlé, výraz tahů ssinalý, oči hluboko v důlkách se skrývající svítí podivně, jakoby v nich odrážeti se měla veškerá prázdnota těla.

Pokud vám některé moje domněnky připadají příliš odvážné, odpovím slovy Jungmannovými: Rád(a) vidím a slyším cizá mně i odporná mínění.