GEORGE GAMOW: Moje světočára

G. Gamow získal v předválečném období věhlas díky svým průkopnickým pracím v jaderné fyzice. Jeho poválečné práce v kosmologii přinesly především první teorii tvoření prvků v raném vesmíru a předpověď existence reliktního záření. Významnou úlohu sehrál též v objevu genetického kódu. Naše veřejnost jej zná především díky jeho skvělé populární knížce Pan Tompkins v říši divů (Mladá fronta, Praha 1986), která důvtipnou formou objasňuje základy moderní fyziky.

Po studiích v Leningradě Gamow spolupracoval s Nielsem Bohrem v tehdejší Mekce kvantové teorie – kodaňském Ústavu teoretické fyziky. Trvalo to skoro tři roky, s ročním intermezzem v Cambridži. Roku 1931 se vrátil do Sovětského svazu jako profesor Leningradské univerzity, ale ovzduší, které tam panovalo ve vědě i ve společnosti, mu nešlo k duhu. Rozhodl se, že spolu s manželkou emigrují. První, dosti romantický pokus jim nevyšel. Na malém člunu se pokusili odplout z Krymu do Turecka, bouře je však zahnala zpátky na břeh. Další pokus, mnohem konzervativnější, byl již úspěšný. Na podzim roku 1933 byl Gamow pozván na XIII. solvayský ¹⁾ kongres v Bruselu a podařilo se mu vzít s sebou i manželku. Od té doby žil až do smrti (r. 1968) ve Spojených státech. Prožil tedy v cizině více než polovinu života.

Vidíme, že jeho světočára (historie v prostoročase) byla hodně zakroucená, vedla zajímavými místy a protínala se se světočárami špičkových vědců. Vezmeme-li v úvahu ještě autorův skvělý smysl pro humor, který ocenili již čtenáři Pana Tompkinse, slibuje „neformální autobiografie“ zajímavé čtení. Naplní nás podivem, jak lze vtěsnat historii tak bohatého života na nějakých 120 stran (když z celkového rozsahu odpočteme obrázky, přehled literatury a doslov překladatele), přičemž velkou část textu tvoří historky a anekdotické příběhy.

Poměrně útlý (vzhledem k množství vykládané látky) je i Pan Tompkins. Gamow vládne uměním zkratky. Když hovoří o fyzice, vystihne to nejpodstatnější. Jestliže vypráví anekdotu či historku, není to nikdy samoúčelné. Počátkem 30. let spolu s Landauem a dalšími poslal ironický dopis jistému soudruhu Gessenovi, který v péči o „ideologickou čistotu sovětské fyziky“ bojoval za dávno překonanou, leč stoupenci dialektického materializmu podporovanou existenci „světového éteru“. Skončilo to lehčími i těžšími potížemi autorů dopisu.

Takové Gamowovo vyprávění sdělí o tehdejší situaci v sovětské vědě a filozofii více než rozsáhlý výklad. Je pravda, že autobiografie je skutečně neformální, trochu rozkouskovaná a zdaleka ne úplná. Je to však opravdu zajímavé čtení, které přečteme, jak se říká, jedním dechem – a útlost knížky umožňuje, že toto úsloví je jen mírnou nadsázkou. K čtivosti přispěl i citlivý a pečlivý překlad. Jiří Grygar a Rudolf Zahradník označili Moji světočáru v anketě Lidových novin jako „knihu roku“. Díky historické a společenské dimenzi kniha upoutá nejen vědce či čtenáře s hlubším zájmem o vědu, ale i ostatní.