Mumifikování v Tibetu

Návštěvníci Tibetu přinášejí občas zprávy, že v tom či onom čhörtenu (mčhod-rten, obětní schrána) či chrámu viděli sedící mumifikovanou postavu nějakého významného lamy, opata a podobně. Sám jsem se také v roce 1991 jedné takové mumii poklonil v klášteře Tašilhünpo v Žikace, tradičním sídle tibetských pančhenlamů. Šlo o 10. pančhenlamu Čhökjiho Gjalcchäna, který zesnul r. 1989, tedy dva roky před mou návštěvou. Jeho tělo, sedící vzpřímeně na zkřížených nohou, mělo tvář překrytou zlatou maskou, zhotovenou podle skutečné podoby. Zpoza masky vyčnívaly pančhenlamovy husté, černé, nakrátko střižené vlasy. Na zápěstí levé ruky, částečně již scvrklé, se vedle omotaného růžence leskly náramkové hodinky…

Zajímalo mne, jak se taková sedící mumie zhotovuje a po léta udržuje – co všechno je k tomu zapotřebí. Protože se mi uspokojivého vysvětlení nedostalo ani od tibetských, ani od čínských průvodců, začal jsem ho hledat v knihách. A našel jsem ho v kratičkém pojednání gelugpovce Phabongkhapy Čhampa Tänzin Thinlä Gjamccha, známého pod tantrickým jménem Dečhen Ňingpo Palzangpo (1878–1941), který byl ve své době jedním z nejuznávanějších učenců. Podnět k sepsání traktátu o mumifikování, jak sám autor praví, mu dal skon 13. dalajlamy Thubtän Gjamccha (1876–1933). Bylo třeba zařídit dalajlamovu mumifikaci podle příslušných pravidel, která však zřejmě nebyla po ruce, a proto byl učený lama Phabongkhapa lidmi z dalajlamova okolí vyzván, aby je narychlo sepsal. Skutečně tak učinil, ale původní text jeho práce nějaký čas nebyl k nalezení. Teprve r. 1950 Phabongkhapův žák a sekretář Lozang Dordže (lo-bzang-rdo-rdže) získal od osobního učitele nynějšího 14. dalajlamy originál této práce, kterou zařadil do Dodatku k Mistrovým jedenáctisvazkovým Sebraným spisům (Gsung-’bum).

Pro slovo mumie existuje v tibetštině název mardung, který bývá nesprávně překládán jako „červený hrob“ nebo „červené ostatky“. Doslova to však znamená: „ostatky/mrtvola/mumie (gdung) [tří] červených (dmar) [tělních složek]“, totiž masa, krve a morku. Pro slovo mumifikování je používán výraz kudung rilpor džogcchul (sku-gdung ril-por ’džog-cchul), „metoda uchování mrtvoly v úplnosti“ či mardung džogcchul (dmar-gdung ’džog-cchul), „způsob uchování mardungu“.

Je třeba říci, že mumifikováni bývali v Tibetu (až na výjimky) pouze dalajlamové, pančhenlamové a někteří další hodnostáři tibetské buddhistické církve. S ostatními zemřelými se tam nakládá v duchu tradičních představ o čtyřech prvcích (’bjung-ba bži) – elementárních složkách veškerých jevů člověkova vnějšího a vnitřního světa. To znamená, že se pohřbívá jak do země, tak do vody, ohně nebo větru, resp. vzduchu (na vyhrazeném pohřebišti se nebožtík ponechá napospas divoké zvěři či ptactvu).

Phabongkhapův text (tibetský xylograf, fol. 19,5 až 21,4) je typickou ukázkou účelově pojatého či na objednávku zpracovaného drobného pojednání s nezbytným vydavatelovým kolofonem, informujícím o okolnostech vzniku a vydání díla.

Způsob jak dokonale uchovat tělesné ostatky nějaké velké osobnosti jsem sice sám v praxi nikdy nevyzkoušel, ale od svého gurua, ctihodného Dagpo Bamčhö lamy (Dwags-po Bam-čhos bla-ma), jsem krátce před jeho smrtí vyslechl podrobné a zároveň žertovné poučení jak mumifikování provádět. Když k tomu přidám poznatky jiných učenců, dospívám k následujícím závěrům.

Před [konečným] uložením nebožtíkova těla do hrobky či mauzolea musí být mrtvola zhruba jeden rok naložena v soli purccha a plněna purgativy, aby se dokonale odkrvila a zbavila ostatních tkáňových tekutin (doslova „žlutého moku“, čhab-ser).

Jak purgativum aplikovat? Zhotoví se trychtýř z vzácného kovu, vloží se nebožtíkovi do úst a do útrob se jím nalije velké množství rtuti.

Co se týče soli purccha, v příručce Purčhog (Pohřební rituál) se praví, že do soli se vkládá [pouze] dolní polovina těla. V praxi se však vznešená mrtvola ponoří celá. Na dno připravené nádoby se prostře kvalitní hedvábná látka se vzorky lotosu, měsíce, slunce a podobně. Na toto sedátko, zhruba o velikosti sedací matrace, se nasype vrstva soli a na ni se vznešená mrtvola posadí s nohama ve zkřížené pozici zvané vadžraparjanka (tibetsky rdo-rdže skjil-krung). Ruce má v meditativním držení dhjánamudra (tibetsky mňam-gžag) či nějak podobně. Mrtvola, aniž by byla oblečena v pohřební rubáš (pur-ras, doslova „bavlněná látka pro nebožtíky“), se má umístit tak, aby se ani levým, ani pravým bokem, ani předkem, ani zády nedotýkala stěn nádoby. Potom se zasypává jemnou solí tak dlouho, až je ponořena po temeno hlavy. Zcela naplněná nádoba se pak přiklopí nějakým příkrovem. Poté, co byly kol dokola rozvěšeny pruhy hedvábné látky, slunečníky, korouhve vítězství, fábory a šňůry praporků a bylo připraveno přinášení obětin, započnou pohřební obřady (gdung-čhog), v nichž se nepřetržitě pokračuje. Po jisté době, týdnu apod., se stará sůl a vyplavené purgativum z nádoby vyndají, mrtvola se umyje a – jako už předtím – se na ni mystickými slabikami označí sídla čaker. ⁵⁾ Potom se mrtvola opět posadí do původní polohy a znovu se aplikují nová purgativa a nová sůl.

Co se má použít jako purgativum? Někteří říkají, že by se mělo podávat bylinkové purgativum, avšak Lama Rinpočhe tvrdí, že to má být pouze rtuť. Po opakované aplikaci purgativa se má použít mléko, aby se poznalo, zda bylo purgativum účinné či nikoli. Vytéká-li [mléko z těla] nepotřísněné, jsou [útroby] dobře vyčištěny. Pak už se nepodává rtuť, pouze slaná voda smíchaná s trochou kafru (ga-pur, respektive ga-bur) či silu a podobně. Potom se ještě několikrát podá trocha soli, a když už je mrtvola úplně vysušená, obalí se celá čistou hedvábnou látkou, hlavní i vedlejší údy ⁶⁾ každý zvlášť. Pak se na tělo hustě nanese hrnčířská hlína smíchaná s [rozmělněnými] drahokamy a bylinkami. Až se na mrtvole upraví držení rukou (tibetsky phjag-stabs) [způsobem] blahověstným pro nebožtíkovy stoupence a doplní se rituálními předměty, potře se tekutým zlatem a ,otevře se jí zrak‘ ⁷⁾ atd., může být teprve uložena do hrobky.

Takto upravená mrtvola se posléze uloží buďto do hrobky (gdung-rten), nebo, jako v případě dalajlamů a pančhenlamů, do zlatem bohatě zdobených mauzolei-čhörtenů v lhaské Potále, respektive v žikackém klášteře Tašilhünpo. o

Přetištěno a upraveno se svolením Univerzitních novin 12, 1997

(Listu Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana).