Dva danajské dárky

Toto je první číslo Vesmíru v novém století a novém tisíciletí - ale hned mne napadá, že asi stejnou nebo obdobnou větu najdeme v těchto dnech v úvodnících mnoha jiných novin a časopisů. Třeba také ne, třeba jsme si svou euforii z přelomu věků odbyli již loni při změně číslic, a teď už se k tomu nikdo nebude vracet. Příležitost zde nicméně je a já ji využiji k připomenutí dvou podivných darů, které jednadvacáté století - naše, jak se dnes už dá psát - dostalo od století dvacátého.

Oba dary jsou přímo či nepřímo plodem vědy a lidského důvtipu, a u obou se napjatě čeká, zda si věda a lidský důvtip budou umět poradit se vším, co se v nich skrývá. Oba mohou svými důsledky změnit život lidstva, oba mohou přinést spásu stejně jako zkázu.

Prvním darem je kyberkultura - tím teď myslím něco velmi obecného, v tom nejširším smyslu slova "kultura": tedy i způsoby, mravy, zvyky, zájmy, vztahy mezi lidmi, včetně metod jak se vytrácet z práce či utrácet čas. Magnetofon, telefon, fax, televize, video kvapem zastarávají, teď letí internet, multimédia, virtuální realita. Dnešní člověk: v ruce digitální kamera, na klíně notebook, v kabelce mobil, v autě navigátor. Díky trendu zvanému konvergence to co nevidět bude všechno navzájem propojeno. ¹⁾

Hodně se o těchto věcech píše a ještě více se bude psát, protože se vyvíjejí tak rychle, že jakmile o tom někdo něco napíše, už to neplatí. Kyberkultura nám může změnit život vícekrát za jednu generaci - rychleji, než tomu bylo u dřívějších civilizačních "revolucí". Už i jen tato rychlost změny sama stojí za pozornost. Jak se projeví na vztazích mezi rodiči a dětmi, mezi učiteli a žáky? Jaký intelekt bude ceněn? Moudří starci s bohatými znalostmi a dlouholetými zkušenostmi byli vystřídáni dynamickými a riskujícími manažery; co když i ti časem ustoupí bystrým, hravým a vynalézavým teenagerům?

Druhý dar se zatím šíře neuplatňuje, o to více se však diskutuje o jeho etických důsledcích. Je to genokultura (slovo vymyšlené kvůli rýmu s kyberkulturou). Slovo "kultura" je tentokrát třeba chápat v jeho původním významu jako kultivace, pěstování. Člověk by rád péči o sebe a své okolí rozšířil také o přímou kultivaci genomů a nelze vyloučit, že to nastane již v tomto století. Chystáme se vylepšovat nejen užitková zvířata, ale i své vlastní potomky, ba i sami sebe, zaživa. Náhradní orgány si budeme vyrábět na míru a každý bude mít ve skříni vedle kabátů i několik vlastních klonovaných replik, genově mírně doladěných pro různé příležitosti. Své maličké budeme projektovat a stařičké restaurovat.

Zdá se vám taková řeč zrůdná? Jen jsem přeformuloval myšlenky, o nichž se, jak se tak pomalu ale jistě dostávají před horizont dovednosti vědy a vědeckého inženýrství, běžně diskutuje. ²⁾ Nejde mi zde o tuto dovednost ani o tušená rizika, tím méně o opatření jak se jim vyhnout, nýbrž o něco hlubšího: proč vlastně se nám ta řeč zdá zrůdná? Cožpak to vše není jen logické dotažení odvěkých lidských snah být lepší a svobodně rozhodovat o tom, co znamená "být lepší"?

Odpověď nečekejte. Chci jen upozornit na něco, co v debatách nebývá jasně rozlišováno, totiž zda se mluví o lidech jako jedincích, tedy o každém z nás osobně, nebo o lidstvu jako celku. Vylepšit někoho (třeba i každého) z nás není přece totéž jako vylepšit lidský druh. A i rozhodování o tom, co znamená být lepší, může být jiné, rozhodují-li o sobě (nebo o lidstvu) lidé jakožto jednotlivci a rozhoduje-li o sobě lidstvo jako jakási "bytost" vyššího řádu.

K tomu zcela poslednímu: Jaká "bytost"? Jak ona může o sobě rozhodovat? Hlasováním nikoliv, v něm jde jen o zprůměrování názorů jednotlivců zaujatých každý svou osobní situací. Proto říkám raději "bytost" a míním tím něco víc než pouhé seskupení občanů; k tomu mne, myslím, opravňuje mimo jiné i rostoucí vliv zmíněné kyberkultury. Ta totiž plní funkci jakéhosi tkaniva či pletiva, které váže jedince k sobě, a to novým, zásadnějším způsobem, propojujícím i jejich vědomí.

A tak nabízím předběžný, částečný a mlhavý pokus o odpověď na to, jak rozhodovat o etických problémech darů dvacátého století: V debatách by se lidstvo mělo zahledět do sebe a v jakési kolektivní introspekci odhalit, co si jako celek vlastně o tom všem myslí. Pravda, debatují zase jen lidé - to však nevadí, pokud v debatách umíme intuitivně tušit, kdy, kde a jak se z nich vynořuje názor celku. Jestliže to umíme, jsme v tomto ohledu něco víc než pouhé seskupení občanů.

Snad společná vůle překoná známá i utajená rizika rozličných dárků, které nám zanechalo minulé století.