Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O původu ctnosti, je-li jaká

MATT RIDLEY: Původ ctnosti. O evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka Portál, Praha 2000, edice Spektrum, překlad Martin Konvička, 296 stran, náklad neuveden, cena 299 Kč
 |  5. 8. 2000
 |  Vesmír 79, 469, 2000/8

Tato kniha, píše přírodovědec Matt Ridley, se na různých místech pokusila rozbít některé mýty o původu našich takzvaně civilizovaných návyků. Chtěl jsem ukázat, že morálka zde byla před církví, obchod před státem, směna před penězi, společenská smlouva před Hobbesem, sociální jistoty před lidskými právy, kultura před Babylonem, společnost před starým Řeckem, soukromý zájem před Adamem Smithem a chamtivost před kapitalismem. Všechny ty věci byly součástí přirozenosti už v hlubokém lovecko-sběračském pleistocénu. Některé z nich se vyvinuly již u předků, kteří nás pojí s ostatními primáty, a pouze naše zaslepená sebestřednost nám to bránila pochopit. Jan Zrzavý v předmluvě k českému vydání varuje: Proto je tak důležité nedávat číst tuto knihu lidem, s nimiž hodláme nějak soužít. Ridley například píše o studentech ekonomie, kteří se začali chovat sobečtěji, jakmile ve škole uslyšeli, že sobectví je přirozené: Jinými slovy, lidem se nesmí říkat, že jsou špatní, protože špatní jsou.

Po hlubokém zamyšlení nad (lidskou) sexualitou a s ní spjatou evolucí lidské přirozenosti (M. Ridley: Červená královna, Mladá fronta, Praha 1999; viz též Vesmír 78, 700, 12/1999) muselo Ridleyho bádání skoro zákonitě pokračovat pečlivým rozborem evolučních základů, souvislostí, zákonitostí a podobností (lidského) altruistického jednání. Ostatně i sexuální konání bylo evolučně jistě před tím, co nazýváme ctností.

I tentokrát se autor zaměřil na lidskou přirozenost, zvláště pak na podivuhodně společenskou povahu „lidského zvířete“, pro něž je charakteristické, že žije ve velkých skupinách s komplexními vztahy mezi jednotlivci. Má-li se člověk orientovat ve složitém předivu společnosti, musí být k tomu nějak vybaven: Čím větší je společnost, v níž jedinec (míněn živočich, pozn. red.) žije, tím větší je jeho neokortex vůči zbytku mozku. Máte-li být úspěšní ve složité společnosti, potřebujete velký mozek. Abyste mohli mít velký mozek, musíte žít ve složité společnosti. Ať k této logice přistoupíte z kterékoli strany, zjištěná souvislost neztrácí na přesvědčivosti Bylo vypočteno, že lidé žijí ve skupinách o 150 členech. A přestože v mnoha vesnicích a městech bydlí mnohem víc lidí, je výsledek přibližně správný. Číslo 150 je typickým počtem členů lovecko-sběračské tlupy nebo náboženské kongregace, typickým počtem jmen v průměrném adresáři či počtem vojáků v rotě Jde zkrátka o počet lidí, které každý z nás dobře zná.

Kudy vedou snahy o rozplétání složitého přediva sociálních vztahů? Teorie her, která je důležitým odvětvím moderní matematiky, umožňuje teoretické propojení zdánlivě neslučitelného biologie s ekonomií. Nejtriviálnějším příkladem je hra Vězňovo dilema: Dva vězňové si mohou vybrat, jak budou svědčit proti sobě, a tím ovlivnit výši trestu. Pokud budou oba zarytě mlčet, slíznou mírnější trest. Když však jeden „začne zpívat“ a podrazí svého komplice, může sám vyváznout bez trestu. Co se však stane, když? - A tady můžete začít kombinovat a přidělovat body, nebo vše zadat počítači a přehrát bezpočet kol a možností. Naprogramovat se dají nejrůznější strategie počínání. Lze je testovat proti sobě a určit, která z nich je z dlouhodobého pohledu nejlepší. Která z recipročně-altruistických her je vítězná a proč tomu tak je, sice autor vysvětluje, ale zároveň upozorňuje, že věc není tak jednoduchá: Vězňovo dilema je dilematem jen tehdy, když netušíte, zda je na vašeho komplice spolehnutí. Ve většině životních situací naopak dobře víte, komu můžete a komu nemůžete věřit.

Proč však úvahy o recipročně-altruistických vztazích? Samozřejmě v tom má prsty také „společnost genů“, Richard Dawkins a jeho „sobecký gen“. Totiž myšlenka, že to, co živí tvorové dělají, se neděje v zájmu jejich skupiny, jejich rodiny, ba dokonce ani jich samotných. Každý jedinec se snaží, aby jeho chování prospívalo jeho genům, protože je nevyhnutelně potomkem jedinců, kteří se snažili o totéž. Žádný z našich předků nežil v celibátu Člověk je nejen jedním z mnoha zvířat, ale navíc slouží jako dočasná hračka a nástroj pro spolek sebestředných genů.

Vezmeme-li do důsledků i zdánlivě absurdní příčiny recipročně-altruistického chování, snadno pochopíme výrok Amartya Sena, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1998 (viz Vesmír 78, 71, 1999/2): Jestliže se vám z představy cizího utrpení dělá špatně, jde o případ soucitu Mohli bychom říct, že projevy soucitu jsou v jednom důležitém ohledu egoistické, neboť pokud člověka těší potěšení jiných a bolí ho jejich bolest, může úsilí o vlastní prospěch vést k soucitnému jednání. Pouze tedy ti, kteří konají dobro pro dobro samo, aniž by však cokoli pociťovali, jsou skutečnými altruisty. Jenže „dobro“ a „konání dobra“ mají samy o sobě „kladný náboj“. Je-li dobro činěno chladně a bez všech emocí, je potom stále ještě tím kladným a vítaným dobrem?

Ať už je původ ctnosti jakýkoli, jisté je, že i nízké motivy mohou vést ke správným věcem. A navíc existuje instituce kontroly a míry lidských ctností: Svým bližním se hodnověrně zavazujeme prostřednictvím emocí Naše emoce jsou garantem našich závazků Psychologové tak dospívají ke stejným argumentům jako ekonom Robert Frank a zjišťují, že naše emoce jsou mentálními nástroji, které garantují upřímnost našich závazků. Ctnost je dar (dnes bychom však spíše řekli instinkt), který vyplývá z našeho hypersociálního způsobu života, a naše ctnosti jsou nedílnou součástí naší přirozenosti. Proto možná chybujeme, když se snažíme budovat sociální instituce, jež omezují sobectví. Možná bychom udělali lépe, kdybychom našim institucím umožnili rozvíjet naše ctnosti.

Ridley činí ve své knize spoustu odboček do světa zvířat, protože není sporu, že jsme jedineční. Jenže unikátním způsobem je jedinečný každý druh Znalost pravidel, jež se uplatňují ve složitých societách opic a lidoopů (a třeba i delfínů), nám pomáhá pochopit fungování lidské společnosti.

Na knize je asi nejcennější hloubka, 1) jasnozřivost a srozumitelnost úvah, v nichž jsou mistrně spojeny poznatky přírodních věd a ekonomie. Je z toho zřejmé, že biologie spíše změkčuje než utvrzuje tvrdé ekonomické poučky. Skoro by se až zdálo, že si Ridley vzal za své motto časopisu Vesmír a „nevyloučil z programu svého žádný obor věd...“

Syntéza zdánlivě neslučitelného zpravidla přináší překvapivé poznatky a vyústění, a proto ani příliš nepřekvapí autorovy „politické odbočky a rady“: Jakkoli se od politiků a státních úředníků čeká, že budou sloužit veřejnosti a nebudou se starat o vlastní kariéru a prospěch, nevyhnutelně se snaží prosadit to, co je nejlepší pro ně a jejich úřad, a nikoli pro jejich klienty a daňové poplatníky (M. R. cituje J. Buchanana a G. Tullocka).

S lidskou společností by nemuselo být všechno ztraceno: Domnívám se však, že jsme přehlédli náznaky lepší cesty, jež nás mohla dovést ke společnosti založené na dobrovolné směně zboží, informací, bohatství a moci mezi jednotlivci integrovanými ve společenstvích dostatečně malých na to, aby se mohla opírat o vzájemnou důvěru. Jsem přesvědčen, že takováto společnost by mohla být jak spravedlivější, tak i blahobytnější než současný byrokratický etatismus.

Přírodovědci, které neoklame nebiologický název knihy, sáhnou po díle jistě s nadšením. Měli by tak učinit i sociologové, kteří se v něm dovědí mnoho biologických souvislostí. Totéž platí pro „ekology v zúženém slova smyslu“ - nejeden idol jejich „náboženství“ je zde právem zbourán. Ekonomům se kniha nejspíš bude líbit - vždyť Ridley, který popisuje temné stránky sociálního života našeho druhu, jasně říká: Přesto existuje i jeho světlá stránka. Říká se jí obchod. Pro politiky je určena zvláště poslední kapitola a mnohý z nich by se nad ní měl hluboce zamyslet.

Kniha je skvěle přeložena 2) a české vydání je tak poutavé, že četbu jen s nevolí přerušujeme. Na závěr snad mohu prozradit, že světlo světa by měl spatřit český překlad další Ridleyho knihy - Genomu.

Poznámky

1) Ridley prostudoval veliké množství děl a v knize je uvedena spousta jmen a zmínek o práci bezpočtu badatelů, a to včetně odkazů na původní literaturu.
2) Snad je v ní jen malý překladatelský prohřešek, který však není zavádějící: V angličtině se používá „T cell“, v češtině však mluvíme o „lymfocytech T“ a nikoli o „bílých krvinkách typu T“.

Ekologie jako náboženství a Matt Ridley jako heretik

Matt Ridley výborně zkombinoval své zkušenosti ze zkoumání zvířat v Oxfordu a ekonomů v londýnské City. Napsal knihu mimořádně širokého záběru - je zajímavá pro všechny, kteří ze zájmu či povolání hloubají o podstatě lidské společnosti (od biologů přes ekonomy až po sociology a antropology). Mnohý z nich ovšem skončí četbu nejen poučen, ale i rozčilen, neboť Ridley je skvělý i v bourání mýtů.

Jedenáctou kapitolu Ekologie jako náboženství bych doporučil každému, kdo se zajímá o ochranu přírody. Začíná slavným projevem indiánského náčelníka Seattleho, který odmítá nabídku americké vlády na odkoupení pozemků patřících jeho kmeni a emotivně vyjadřuje vztah svého lidu k přírodě. Jak poznamenává Ridley, tento projev obsahuje zárodky téměř všech myšlenkových proudů moderního ochranářského hnutí, proto se také stal jedním z nejcitovanějších textů v environmentálně zaměřených publikacích. Jak jsem postupně hovořil s dalšími a dalšími náčelníky novoguinejských kmenů a slyšel od nich úplně jiné projevy, v environmentálních publikacích ne vždy citovatelné, stával se mi náčelník Seattle stále větší záhadou. Indiáni nakonec možná byli jiní než ostatní přírodní lidé... možná nebyli. Ridley se domnívá, že Seattleho projev je mýtem a jeho klasický text byl napsán až v roce 1971, pro pořad americké televize ABC.

Představy o tom, že každý předkapitalistický domorodec je rozeným ochranářem přírody, jsou velmi rozšířené a pro praktickou ochranu přírody škodlivé, neboť jsou zavádějící. Zavádějící proto, že mnohdy je tento údajně rajský stav před kapitalistickým hříchem viděn jako ideál, k němuž je třeba se zase vrátit, byť oklikou a na vyšší technologické úrovni.

Výsledkem je apriorní nechuť k tržně kapitalistickým metodám, i kdyby to byly metody ochrany přírody. A také (poněkud nelogicky) iracionální důvěra v účinnost komunálních orgánů, včetně vlád, na poli ochrany přírody. Ridley ovšem velmi pěkně ukazuje, jak má soukromé vlastnictví přírodních zdrojů často zásluhu na jejich uchování, zatímco komunální vlastnictví, včetně toho vládního, je receptem na katastrofu. Nakonec i Boubínský prales začal jako soukromá rezervace, a pohleďte na dnešní vládou organizované řádění v Šumavském "národním parku".

Ani čistě tržní přístup, ani úplná vládní či jinak kolektivní regulace nejsou jistě pro ochranu přírody samospásnými principy, neboť ochrana přírody je velmi složitá záležitost. Právě proto lze čekávat, že se k ní bude přistupovat z různých filozofických, politických a metodologických perspektiv, a spektrum ochranářských myšlenkových proudů a organizací bude tedy patřičně široké. Místo toho jsme ale svědky podivného stavu, kdy jsou snahy o ochranu přírody automaticky spojovány s výrazně levicovým náhledem na svět. A už jste slyšeli o ekofeminizmu? Nic proti ekologii ani feminizmu, ale pouhá existence takovéto slovní chiméry ukazuje, že s ekologickým hnutím cosi není v pořádku.

Je logické, že zelená hnutí jsou pro komunální vlastnictví? Rozhodně ne, vyplývá z této knihy, a nezbývá než souhlasit. Teoretici mají občas tendenci vymýšlet nové ekonomické systémy, v nichž by ochrana přírody skvěle fungovala, a potom volat po nové morálce, díky níž by jejich ekonomii každý nadšeně přijal. Ridley přesvědčivě argumentuje, že naděje na změnu morálky jsou, a vždy byly, liché.

Ochrana přírody strádá vinou jednostrannosti svých teoretických východisek a praktických metod práce. Nutně tedy potřebuje pragmatické myslitele, kteří by do ní vnesli trochu čerstvého vzduchu a vzruchu. Původ ctnosti je jednou z nejlepších knih, jakou se může takový aspirující myslitel nechat inspirovat.


Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Etologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Stanislav Vaněk

RNDr. Stanislav Vaněk (*1952) vystudoval biologii na PřF UK v Praze, krátce pracoval v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, v časopise Živa a v Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Deset let se v oddělení klinické hematologie 2. FN v Praze zabýval imunologií a zejména průtokovou cytometrií. K zájmům patří fotografie (absolvoval Institut výtvarné fotografie a Pražskou fotografickou školu) a horolezectví.
Vaněk Stanislav

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné