Je výjimka výjimkou?

„Proč se píše výjimečný místo vyjímečný?“ ptá se nás čtenářka a dodává: „Navrhuji výjimečně udělit výjimku v našem oblíbeném pravidle, že výjimka potvrzuje pravidlo.“ Zkusme tedy pátrat po vhodné odpovědi!

Výjimka je podstatné jméno utvořené ze slovesa vyjímat, vzniklo z infinitivního kmene příponou -ka (předpona zůstává). Tato úzce vymezená skupina odvozenin má však nepravidelnou délku samohlásky buď v předponě, nebo v základu. Představme si to jako takovou houpačku nebo jako spojené nádoby. Jestliže se dlouží samohláska v předponě, je následující slabika krátká (viz slovo výpustka), když ale samohláska v předponě zůstane krátká, objeví se dlouhá samohláska v základu (například vykládka).

U jednoho typu podstatných jmen vzniklých ze sloves s předponou vy- je „překlápění vokalické kvantity“ stoprocentní. Mám na mysli názvy prostředků činnosti, jako jsou slova vývrtka, výhybka, výpravka. Naproti tomu u názvů dějů „houpačka“ kolísá: někdy je dlouhý vokál v předponě (vývěska, výpustka), jindy v slovesném kmeni (vyhláška). Bez problémů se předpona dlouží a základ krátí u konkrét (vyšívat výšivku nám zní přirozeněji než vyjímat výjimku). „Houpačka“ dosud tíhne spíš k dlouhé předponě vý-, rozložení kvantity ve slově výjimka tedy žádnou výjimkou není. Projevuje se sice tendence k tomu, aby u abstrakt zůstávala původní podoba základu bez vokalických alternací (např. vynechávka), to se však týká spíš slov, která se dříve moc nepoužívala. (Sloveso vynechávat je běžné, ale jméno vynechávka bylo především polygrafickým termínem pro vynechanou část sazby - pro vynechání čehokoliv se objevuje až v poslední době.)

Odpověď na čtenářčino „proč“ jsme nenašli. Ošidili jsme ji popisem dílčího fenoménu. Ve fenomenologii krajiny (viz článek Jiřího Sádla, Vesmír 79, 394, 2000/7) by byl srovnatelný asi tak s „fenoménem šupinky smrkové šišky“ („šiškou“ by bylo kolísání vokalické kvantity obecně). Spousta vědních oborů je založeno na fenomenologii, tj. popisu zjevů (ř. fainomenon - zjevující se). Není to nic nového - připomeňme Kantův fenomenalizmus, spočívající v tom, že věci poznáváme tak, jak se nám jeví, nikoli tak, jak jsou samy o sobě. Nepodceňujme ale obyčejné sledování, vyšlo totiž najevo, že jevy vzdáleně (předslovansky) souvisejí s umy - jejich společný kořen znamená bdění, opak spánku.

V našem případě bychom sice mohli ještě trochu zapátrat v historii. V Jungmannově slovníku (1839) bychom našli maskulinum wýgimek (úlomek z pjsma wygatý), kde nám dlouhé wý- připadá přirozené. Při dalším sestupu do minulosti bychom se nejspíš vrtali v praslovanské a pračeské akcentologii, ale pořád bychom jen popisovali vývoj přízvuku a jeho vliv na změny kvantity. Skončili bychom u sanskrtu, který žádné samohlásky neměl. Pomáhal si slabikotvornými souhláskami provázenými hrdelním zvukem, asi takovým, jaký dnes s úspěchem využívají řečníci (ééé... ééé... ééé...). Vysvětlí nám ale někdo, proč se praslovanský přízvuk začal posouvat od konců slov kupředu a proč v češtině doputoval až k první slabice? A kdo z polských sousedů připoutal přízvuk k slabice předposlední? Víme jen, že pachatelů bylo více.

Nezbývá než dát najevo to málo, co se nám zjevilo, i když k sedmé pečeti tohoto zjevení nikdy nedospějeme. Zato však se jednou možná dožijem čtenářčina splněného přání a začneme slovo výjimečný psát obráceně. Vždyť fenomén zvaný čeština není ničím jiným než živoucím organizmem, tvořeným sumou uživatelů. ¹⁾