Únik mozků

Je běžným steskem, že se obáváme úniku mozků z našich univerzit a výzkumných ústavů do komerční sféry i do světa. Téměř výhradně se tyto stesky zaměřují na výši platů. Když odcházejí lidé ze zemí s velmi nízkou životní úrovní (jsme trochu na rozpacích kam ČR počítat), zdá se tento odchod pochopitelný, ale mozky odcházejí i z takových zemí, jakými jsou SRN a Švýcarsko. (Zvláštní příloha Neue Zürcher Zeitung z 20. května t. r. udává, že ve Spojených státech a v Kanadě pobývá přes 2500 vysokoškolsky vzdělaných Švýcarů.) A chtěl bych připomenout, že neodcházejí jen lidé s vysokoškolským vzděláním (nebo přesněji, že „lidský kapitál“ netvoří jen lidé vysokoškolsky vzdělaní). Nepouštějme se do ekonomického paradoxu, že totiž emigrace „vzdělaných lidí“ může za jistých okolností vést i k růstu ekonomiky (jednou podmínkou patrně je, že ne každá emigrace je úspěšná).

Již jsme se zmiňovali o výzkumu Sociologického ústavu AV ČR (Vesmír 76, 375, 1997/7), z nějž vyplývá, že existují také další důvody (generační zátka, „klima“, ...) odchodu mladých lidí z akademického světa, než je pouhá výše výdělku. Jsem přesvědčen, že v případě České republiky hraje prostředí univerzit a výzkumných ústavů nejméně stejně důležitou úlohu. Ostatně kolem některých učitelů a badatelů je mladých následovníků evidentně dostatek. Michal Illner volal po nějaké chytré politice, která by odblokovala to, co výstižně nazval generační zátkou. Ponechme proto stranou klima na vysokých školách a výzkumných ústavech (které se nota bene případ od případu liší). Proto jsme se obrátili na poradce ministra školství doc. Jana Sokola s dotazem, zda se uvažuje o nějakém programu, který by způsobil „obrácený brain drain“ - návrat mozků zpět.

Jan Sokol: I když si odmyslíme přirozené (a všeobecné) stesky na nedostatek prostředků, musíme konstatovat, že česká věda dlouhodobě trpí poklesem zájmu mladých lidí o vědecké kariéry. Ne že by nebyli zájemci, ale v jistém věku, kdy by mladý vědec byl nejproduktivnější, přijdou rodinné a existenční starosti, které může řešit zhruba trojím způsobem:

1. 1. odchodem do ciziny;
2. odchodem do jiných oborů hospodářství, např. k zahraniční firmě;
3. hledáním vedlejších zdrojů příjmu.

Všechny tři způsoby jsou jistě nežádoucí, ale netýkají se jen ČR: např. Maďarská republika přijala už před dvěma roky program „Széchényiho profesur“, který se jim snaží cílevědomě čelit. Domnívám se, že je načase, aby se podobný program zahájil - s jistými modifikacemi - i v ČR. Po zralé úvaze a konzultacích s řadou předních vědců v AV a na VŠ proto navrhuji připravit a otevřít program podpory mladých vědců (mohli bychom jej pojmenovat třeba po J. E. Purkyňovi) v následující podobě:

• Každoročně se rozdělí 500 cen, které svým nositelům zajistí dodatečný plat ve výši 25 tisíc měsíčně na dobu čtyř let a jednorázové prostředky na výzkum v průměrné výši 100 tisíc Kč.
• Podmínky pro získání této profesury jsou
  1. Věk do 55 let;
  2. Žadatel nemá vedlejší pracovní úvazky kromě vědy a VŠ a zaváže se, že je nebude mít po celou dobu profesury;
  3. Žadatel vyučuje na vysoké škole v rozsahu aspoň 6 hodin týdně, anebo vede aspoň 4 doktorandy.

• O žádostech rozhodne např. Rada vlády pro výzkum a vývoj, přičemž přihlédne k vědeckým (tvůrčím) výsledkům žadatele za posledních 5 let, k výsledkům jeho studentů, k doporučení vědeckého či vysokoškolského pracoviště, popřípadě i k tomu, zda daný obor chce v ČR zvláště preferovat.
• Po uplynutí čtyřletého období se může úspěšný žadatel ucházet o profesuru znovu.
• Hrubá finanční rozvaha: v prvním roce cca 300 milionů Kč, počínaje čtvrtým rokem (po ukončení náběhu) cca 1 miliarda Kč.¹⁾