O divokém vepříku

Předsudky jsou živnou půdou všech druhů fundamentalizmu, od nábožensko-rituálního přes politický až po vědecký. Poslední konstatování zní jako protimluv, a přece předsudky či mýty přežívají právě v rámci moderní vědy. Je ale třeba je odlišovat od falešných teorií, neboť mýtus začíná až tam, kde je falešná teorie uměle udržována při životě. Přitom i falešná teorie může sehrát ve vědě významnou roli, pokud se překonávání falešnosti stane nedílnou součáststí procesu poznávání.

• Mylná představa impulzem k poznání. Sám fakt evoluce živočišstva je nesporný. Na jeho počátku však stojí zřejmě mylné, byť nesmírně originální Darwinovy představy, které obdivuhodně reflektují britské tradiční názory na šlechtění v rámci domestikace. Darwin se domníval, že rozmanitost ras domácích zvířat je obrazem přírodní evoluce, jako jsou jednotlivé rasy domestikantů obrazem příbuznosti přírodních druhů v jednotlivých rodech. Z toho usoudil, že člověk svou domestikační činností bezděčně navodil pokus, jímž se příroda udržovala v toku času, a tím způsobil, že variabilita ras produkuje dědičné odchylky. Představu, že variabilitu domestikantů způsobil člověk svou hrou s přírodou, prohlásil za mylnou, protože kdyby takový sklon nebyl živočichům vlastní, byl by člověk bezmocný. Rozhodující otázka zdrojů variability, jak ji chápeme dnes v intencích moderní genetiky, zůstala tedy Darwinovi neznámá. Moderní genetika nepopírá význam vlivu prostředí na proměnlivost, zato ví, že se to děje nepřímo, tedy že mutace není přímou adaptací. Víme také, že organizmy nemají schopnost reagovat na tlaky prostředí účelovými dědičnými změnami, například žirafě se neprodlouží krk proto, aby dosáhla na výše rostoucí listí (viz Vesmír 74, 405, 1995/7).

  Domestikační proces není modelem evoluce, protože odlišný vzhled, výkonnost, zvyky či rytmy domestikantů jsou jen projevem skrytého fondu genů. Druh je tedy genetická entita a genový zdroj variability, aniž by každý příslušník entity byl nositelem celého fondu genů.

  Darwinova trvalá zásluha tkví v tom, že pochopil variabilitu jako materiální terén pro selekci. Zdroje variability však znát nemohl. Dospěl tedy k evoluční představě i přes nesprávné pochopení zdrojů variability.

• Představy o dědičnosti adaptací. Nevídaná variabilita domestikantů a jejich stále se stupňující rozmanitost byla připisována křížení nejméně dvou, ale často i několika divokých předků. Tuto představu, opírající se o holocénní nálezy primitivních forem domestikantů, korunoval r. 1926 renomovaný badatel Adametz, když prohlásil rané formy domestikantů skotu za různé druhy turů a podobně psy (psa bahenního z mladopaleolitických kolových staveb ve slatinách) za divoké druhy, předchůdce psa. Dnes víme, že šlo již o plně domestikované psí rasy, blízké dnešnímu pudlovi. Do živočišné soustavy tak byly bezděčně vpašovány i druhy, které nikdy neexistovaly (viz též Vesmír 76, 704, 1997/12). Houževnatost těchto předsudků dokládá fakt, že i Konrad Lorenz ve svém prvním vydání Tak přišel člověk k psovi z r. 1960 hovoří o psu jako kříženci šakala s vlkem, a teprve ve vydání z r. 1988 tento neudržitelný názor dementuje.

  Vznik rozmanitých plemen (ras) domestikantů vkřižováním jednoho druhu jejich předků do druhého nebo křížením vůbec je neslučitelný s podstatou domestikačního procesu. Dokládají to ostatně i obecně známé příklady kříženců mezi koněm a oslem, kteří jsou vesměs neplodní, stejně jako kříženci tetřeva s tetřívkem. Domestikace není přerušení toku dědičných informací, jak je tomu při vzniku nového druhu, ale jímání omezeného počtu jedinců z přírodní populace a jejich chov za odlišných poměrů (včetně výběru rodičovských párů). Domestikace předpokládá již poměrně vysokou kulturní úroveň lidské společnosti a výběr živočišných druhů, které mají domestikační předpoklady.

• Mýtus o křížení divokých druhů přežívá. K mýtu lidé tíhnou i dnes. A tak se dozvídáme, že: Předkem asijského domácího prasete je prase páskované (Sus vittatus), tmavý divoký vepřík (!), žijící doposud v Číně (Veronika 3, 16, 1998). Ejhle, vepřík divoký támo opřen o chlívek chrouní! Jako takový by ovšem musel nejprve zdivočet, neboť vepřík je deminutivum od vepř (kastrát). ¹⁾ Ale je čemu se divit? O kurovi domácím se v dalším textu téhož článku dozvíme, že jde o zvířata společenská...

Tyto a další teze jsou dokladem neudržitelných představ o polyfyletickém původu domestikantů, který v aplikaci na člověka vedl až k rasovým předsudkům. A tak se stávají dokladem jakéhosi neuvědomělého rasizmu naruby.