Metawitz

Jazyku, v němž mluvíme o nějakém jiném jazyku, se říká metajazyk, teorie, která se zabývá teoriemi, se označuje jako metateorie, a když někdo píše román o románu, vznikne metaromán. Existuje ale metavtip? Asi ano, třeba když se vypráví vtip o tom, jak někdo (většinou politik nebo kdysi esenbák) nepochopil nějaký vtip, nebo ho překroutil. Metavtipem je i to, že Karel Trinkewitz podepisuje své vtipy WITZ.

Existuje mnoho teorií vtipů, některé vtipné, jiné méně. Mně se zdá být nejvtipnější teorie, která vykládá vtip jako náhlou změnu kontextu. U vyprávěných vtipů je tomu zpravidla tak, že nejprve rozumíme „doslovně“, tj. slovům ve vyprávění dáváme ty významy, které jsou určeny nějakým obecným (u situačních vtipů konkrétním) kontextem, a jako výsledek dostaneme význam (či smysl) vyprávění, který je tak šedý, nesmyslný, nezajímavý a nudný, že si musíme položit otázku (je to ovšem záležitost milisekund, pokud nemáme zvlášť dlouhé vedení), proč se nám to vůbec vypráví. A napadne nás změnit kontext – slova najednou dostanou jiné významy, všechno dává smysl a toto náhlé pochopení je tak intenzivní, že je doprovázeno reakcí tělesnou. Když nám někdo důkladně popíše výchozí i konečný kontext, je po vtipu. Vtip je právě v tom náhlém překlopení kontextů. No a u vtipů beze slov – třeba Trinkewitzových – je tomu stejně: opět jde o náhlé uvidění jiných souvislostí, začlenění do jiného kontextu.

A teď bych mohl psát o tom, že to je i podstata vědeckého objevu (že věci, které jsme si nedokázali vysvětlit nebo nám připadaly nesmyslné, se stanou najednou jasnými, jsou-li začleněny do „správného“ kontextu – a že teprve tento kontext jim dává „smysl“) a právě tak i podstata uměleckého díla (některé věci uvidíme teprve poté, co nám je někdo „ozvláštní“, tj. dá do jiného, nečekaného kontextu). A že rozumění spočívá právě v nacházení vhodných kontextů, v přechodech od jednoho kontextu k druhému. A že schopnosti tak činit se říká vzdělání.

V čisté podobě to všechno máme v Trinkewitzových kolážích, zvláště v jeho kolážích slovních. Tam totiž jsou výchozím materiálem slova ve své grafické podobě, jako konkrétní předměty, jevy, zápisy, tedy slova, která nic nezastupují, jsou to „tokens“, „inscriptions“, které mají – podle Ch. S. Peirce – „smysl jen z hlediska toho, kde a kdy se vyskytly“, tak jako nějaké slovo na určité řádce určité stránky určitého exempláře knihy. Teprve seskupením, slepením dostávají smysl (koláž jako kontext), nikoli však jakožto slova (že by začala něco označovat), ale jako předměty. Řekli bychom, že je to abstraktní podoba toho, co se na druhém konci této spojité škály vyskytuje jako kreslený (kolážový) vtip. Jenže ono je to přesně naopak: zde máme co do činění nikoli s abstrakcí, ale s konkrétností.

Tady někde je ten okamžik, kdy se ze znamení stává znak, kdy začíná proces semeiosis.