Kouzelný zámek aneb O umění naslouchat

Jen několik dní poté, co lidstvo překonalo magický přelom k dvoutisícímu roku, se jednoho chladného mlhavého lednového rána vydává z Plzně zvláštní autobus se skupinou asi padesáti lidí. Míří k obci s názvem Hrad Nečtiny. Pošmourné počasí na náladě, již beztak stísněné, nepřidává. Každý je sám se svými myšlenkami, nikdo neví, co ho čeká. Najednou se z mlhy vynoří obrysy zámku. Věž, balkony i zámecká zahrada se ztrácejí v mlhavých cárech. Autobus zastaví a z útrob zámku se vynoří několik postav: Prosím, pojďte dovnitř, vše je připraveno.

Uvnitř je teplo, stísněná nálada mizí, zvláště když se ukáže, že je i něco k snědku a k pití. Lidé se uvolňují a postupně zaplňují velkou seminární místnost. Vpředu je tabule, zpětný projektor i moderní projekční zařízení umožňující promítat na velkou plochu vše, co je k vidění na obrazovce počítače. Rekvizity vědeckých konferencí dávají tušit, že se zde cosi uslyší a uvidí. Co to však bude? Která věda se bude předvádět? Náhodný návštěvník by těžko hledal odpověď, zvláště poté, co již potkal dole v jídelně několik filozofů, jaderné inženýry, fyziky, chemiky, biology, techniky, matematiky, logiky. Osobnosti známé, velmi známé i méně známé, vysokoškolské profesory, studenty i doktorandy. K vidění je dokonce i skupina studentů gymnázia. Lidé usedají do lavic a přichází první řečník. Začíná nevšední pokus o sblížení, který má ukázat, zda jsme schopni ještě si trochu rozumět, zda si dokážeme naslouchat, zda spolu dokážeme mluvit i přes rozdílná vědecká vyznání a rozdílné přístupy věd, jimiž se zabýváme. Pokus, který bude na zámku v Hradu Nečtiny u Plzně trvat tři dny a dvě noci. Interdisciplinární seminář pořádaný Západočeskou univerzitou s názvem Vědní obory na přelomu tisíciletí začíná.

Vždyť co vědní obory odlišuje? Jsou všechny součástí jedné velké VĚDY, která postupně odkrývá pravdu, otevírá nám oči, ukazuje to, co jsme dosud neviděli, a ujasňuje nám to, co bylo zatím nejasné? Nebo každý vědní obor vytváří zcela izolovaný ostrůvek vědění? Asi žádný vědec nebude sebevědomě tvrdit, že jen ta jeho věda je ta správná, že jen jeho pravda je ta opravdová, jen jeho výsledky jsou důležité a hodné pozornosti. Vědci většinou ctí práci svých kolegů z jiných oborů, ale často téměř nevědí, co vlastně tito kolegové dělají. Obrovská specializace a náročnost vědy vede k stále větší diferenciaci jednotlivých oborů, vědci věnují veškeré úsilí tomu, aby udrželi krok ve svém oboru, a tak ztrácejí přehled o ostatních. Výsledek je nakonec téměř stejný, jako kdybychom měli zcela nezávislé vědní disciplíny, z nichž každá si hledá (a hlídá) jen tu svoji jedinou pravdu. Vědci si přestávají rozumět, krásné myšlenky, které se tu a tam objeví, se nepředávají do nějaké všeobecné pokladnice poznání, ale žijí jen mezi skupinou zasvěcenců, kteří se ovšem zase nikdy nedovědí o jiných třeba i podobných krásných nápadech či idejích jiných oborů.

A tak nastupuje popularizace, což je svým způsobem velmi přirozená činnost: Vědec, který to umí (popularizace není vůbec snadná záležitost!), se pokouší širšímu publiku sdělit něco ze své specializace, což zvyšuje zájem o jeho obor. Jenže populární článek či přednáška (samy o sobě) ještě neumožní komunikaci mezi různými obory. Ke komunikaci a vzájemnému porozumění není nutný jen řečník, který se něco pokusí co nejsrozumitelněji vysvětlit, ale především někdo, kdo jej dokáže poslouchat. Umění naslouchat někomu, kdo se mi pokouší sdělovat pro mě cizí myšlenky, je svým způsobem mnohem náročnější než popularizace. Naslouchat mezioborově (interdisciplinárně) totiž znamená důvěřovat tomu, že mi chce někdo něco sdělit poněkud jiným jazykem, než na jaký jsem zvyklý. To, co se na první pohled může zdát hloupé, může přece být způsobeno jen rozdílností našich jazyků. Překonat tento problém ale znamená usilovně naslouchat s úmyslem, že se pokusíme porozumět...

A tak jsme se na zámku v Nečtinách učili naslouchat. Naslouchali jsme matematikům, fyzikům, biologům, chemikům, technikům, filozofům (a uvědomili jsme si, jak je filozofie zranitelná vůči těm, kteří naslouchat nechtějí či nedovedou). Při nádherné přednášce A. Komárka o jaderné energetice jsme zase pochopili, jak snadné je dělat jednoduché závěry (aniž bychom projevili alespoň špetku úsilí přijmout i jiné pohledy). A tak dál...

Mlha se úplně rozplynula. Když jsme se pak na nádvoří zámku loučili, hřály nás paprsky slunce. Tajemství, které bylo na zámku odhaleno, již však dávno není tajemstvím pro ty, kteří dokážou číst časopis Vesmír s upřímnou snahou porozumět, se snahou nalézat nové pohledy a myšlenky. A tak nás napadlo, že by se čtenáři Vesmíru mohli o tomto interdisciplinárním semináři na zámku dozvědět více. Domluvili jsme se s redakcí, že jedno číslo bude obsahovat ty příspěvky ze semináře, které projdou recenzním řízením časopisu Vesmír, a že představíme Západočeskou univerzitu, která interdisciplinární seminář už několik let pořádá. Ale jak už to chodí, ne každý úmysl se uskuteční v plné míře. Kouzelná jedinečnost okamžiku či duch vzájemného porozumění a sblížení, který zavládl na zámku, se jen velmi obtížně přenášejí na papír. Autoři některých vynikajících přednášek psaný text vůbec nedodali, či jej dodali v podobě, která nesplňovala všechna kritéria časopisu. Na druhé straně brněnští filozofové J. Šmajs a J. Krob dodali texty o evoluční ontologii včas, avšak toto filozofické téma příliš vybočuje ze zaměření Vesmíru. A tak dál.

Život je uměním kompromisu, i velké chvíle se později přemění v hledání nejpřijatelnějších řešení. A tak toto číslo přináší jisté svědectví o kouzelném zámku, čtenář se něco dozví i o Západočeské univerzitě, která to všechno spískala, může si přečíst zatím dva s tím související příspěvky, v příštích číslech se objeví další. A nám nezbývá než poděkovat redakci za nevšední vstřícnost při realizaci našeho (ne zcela realizovatelného) plánu. Inu, i kouzelný zámek si chrání svá tajemství. Pokud však budete chtít zažít podivuhodnou atmosféru zámku a podmanivé kouzlo interdisciplinárního setkání na vlastní kůži, dejte nám prosím včas vědět. ¹⁾ Příští rok se s vámi na zámku rádi setkáme.