Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Vylévati s vaničkou dítě

 |  5. 3. 2000
 |  Vesmír 79, 123, 2000/3

Když jsme zvažovali, zda zveřejnit diskusi mezi děkanem 1. Lékařské fakulty UK doc. Š. Svačinou a ředitelem Endokrinologického ústavu prof. L. Stárkou - diskusi neobvykle otevřenou a s osobními akcenty - převážil nikoli jistý prvek senzace, ale to, že jsme cítili za sporem cosi hlubšího, co se dotýká struktury české vědy, co souvisí s její historií, a co tedy za širší diskusi stojí. Připomínám v této souvislosti text prof. Vratislava Schreibera „Může být učitelem lékařů někdo, kdo nebádá“, Vesmír 78, 65, 1999/2

Ivan Boháček

Když mne šéfredaktor Vesmíru, doc. Ivan M. Havel, požádal o úvodník, který by komentoval pozadí střetu mezi děkanem doc. Svačinou a ředitelem prof. Stárkou, nejprve jsem váhal. Znám dobře oba protagonisty sporu, vážím si jich a nechci si ze svých přátel zbytečně dělat nepřátele. Po chvíli však jisté vědomí odpovědnosti zvítězilo nad touhou vyhnout se problému, a tak jsem přání Ivana Havla vyhověl. Následující řádky jsou tedy osobním zamyšlením, které odráží mou vlastní zkušenost. Snad je v této souvislosti vhodné říci, že jsem děkanem 3. Lékařské fakulty UK a že jsem na vysokou školu přišel před deseti lety, po šestnácti letech práce v rezortním výzkumném ústavu – Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). Asi tak po měsíci působení na fakultě, když jsem si porovnal možnosti výzkumu na svém předchozím a novém pracovišti, měl jsem chuť sbalit kufry. Ze zámku, aspoň v české socialistické mutaci, jsem se dostal do podzámčí, v němž panovaly velmi skromné poměry. Také proto bylo žalostně málo těch, kteří přešli z výzkumného ústavu na lékařskou fakultu, aby zde pracovali na plný úvazek.

To trpké, co mezi institucemi vysokoškolskými a rezortními či někdy akademickými přetrvává, je jistě spojeno s vývojem organizace naší vědy po osmačtyřicátém roce. Tehdy mnozí nedočkavci s komunistickými legitimacemi v kapse cítili, že generace starých profesorů na univerzitních katedrách bude ještě dlouho bránit jak jejich představám o vědecké práci, tak postupu jejich kariéry. Proto vznikla – po sovětském vzoru – řada výzkumných ústavů Ministerstva zdravotnictví (podle téhož vzoru byla ostatně založena i Akademie věd). To, co bylo z těchto institucí publikováno počátkem let padesátých, je často k popukání a nese v sobě servilní prosovětské poklonkování, v biologických vědách charakterizované zaklínáním se Lysenkem, Mičurinem a Lepešinskou. Jenže generace starých profesorů na fakultách byla vystřídána již kovanými stranickými kádry, a naopak v Akademii a v ústavech Ministerstva zdravotnictví byl ideologický a politický tlak podstatně menší než na školách. Již v šedesátých letech se Akademie i některé výzkumné lékařské ústavy staly místem svobodné diskuse a - slovníkem stalinistů - také revizionizmu a ideologické diverze. Normalizační šílení postihlo mnohem více vysoké školy než rezortní ústavy a Akademii. Dohled nad výchovou mladé generace vedl k mnohem přísnější kádrové politice, než byla v ústavech. Hustota členů KSČ mezi vysokoškolskými učiteli byla mnohem větší než v Akademii či v IKEM. Ke vstupu do KSČ byli mnohem více nuceni ti, kteří chtěli pracovat na fakultách, než ti, kteří se chtěli věnovat vědě. Někdy mělo toto nucení charakter přímého nátlaku.

Nejzávažnějším dědictvím komunistické éry v této oblasti je však fakt, že vysoké školy byly považovány především za místo výuky a ne za místo vědy, ta se přece po sovětském vzoru oddělila a probíhala v institucích, v nichž se nevyučovalo. Proto také jsme na sklonku osmdesátých let měli takový rozdíl v možnostech dělat vědeckou práci a proto byly měřitelné výsledky této práce tak rozdílné. Odsunutí vědy z vysokých škol vedlo také k zániku některých oborů, které byly posléze potlačeny i v ústavech. (Jako příklad lze uvést výzkum výživy.)

Lékařské fakulty prošly po roce 1989 katarzí. Demokratické mechanizmy, do nichž se zapojili i studenti, pomohly fakulty reformovat, mnohdy i významně. Na startu, počátkem let devadesátých, však jejich trabanty dostaly jen lepší olej a jejich motory byly vylepšeny jen trochu. Měřit jejich výkon s oplem či citroenem pořád zavání ignorováním hendikepu, který školy zdědily. Pozitivní je, že mnoho pracovníků z Akademie a rezortních ústavů vyučuje na fakultách. Problém je však trochu širší vysokoškolská výchova není jen přímá výuka a práce vysokoškolského učitele v sobě zahrnuje i spoustu administrativy spojené s plánováním výuky, jejím hodnocením a řadou dalších povinností, které zůstávají na kmenových pracovnících fakult. Těch, kteří z ústavu přešli na lékařskou fakultu naplno, bylo velmi málo. Možnosti, které k vědecké práci měli na fakultách, byly totiž mnohem horší než v jejich původních ústavech.

Z řady důvodů došlo v posledních letech k pozitivnímu posunu a poměr financování i výsledků vysokoškolského a nevysokoškolského výzkumu se poněkud posunul směrem k západoevropské či severoamerické skutečnosti. Je také jisté, že tento posun není dosud takový, jaký by měl být. Pro učitele lékařských fakult ve srovnání s pracovníky rezortních ústavů tento stav stále ještě znamená nerovnost v možnostech i příležitostech. Cesta by však neměla směřovat k zhoršení podmínek ve výzkumných ústavech, ale naopak by měla pro vědu na lékařských fakultách a ve fakultních nemocnicích vytvořit naprosto stejné formální a organizační podmínky, jaké panují v ústavech. Byl by to spravedlivý krok, který by dále zlepšil podmínky k vědecké práci ve fakultních nemocnicích a srovnal je s podmínkami v ústavech. A pomohl by odstranil tu trpkost, která z obou příspěvků čišela.

Pokud by měly být rezortní ústavy integrovány, logické by bylo připojit je k lékařským fakultám a ne k fakultním nemocnicím. V nemocnicích by totiž z mnoha důvodů jejich rozpočty mohly splynout s rozpočty těžko ovladatelných celků. S vaničkou by se vylilo dítě.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Michal Anděl

Prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., (*1946) se v Centru pro výzkum diabetu, metabolismu a výživy a na II. interní klinice 3. lékařské fakulty UK a ve FNKV zabývá vnitřním lékařstvím, zejména problematikou diabetu, metabolismu a klinické výživy.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné