Národní politika výzkumu a vývoje České republiky

Politika je, jak známo, umění spravovat věci veřejné. Pokud jde o politiku národní, znamená to, že jde o veřejné věci České republiky. Výzkumu a vývoji jsme dříve říkali věda a technika. Všechny tyto pojmy znamenají složitý proces poznávání zákonitostí přírody a společnosti od výzkumu základního - teoretického, přes výzkum aplikovaný, až k vývoji nových výrobků a technologií.

Každý stát na světě potřebuje výzkum a vývoj a naopak výzkum a vývoj potřebují státní podporu. Analýza stavu výzkumu a vývoje, která byla předložena vládě České republiky v květnu 1999, ukázala, v čem zaostáváme za vyspělými státy. Je toho více, nejenom výše státní podpory, nýbrž i nedostatky v řízení, nejednotnost v organizační struktuře, nízký zájem průmyslu o výsledky aplikovaného výzkumu, a v řadě oborů dokonce i slabší úroveň výzkumu.

Jsme středně velkým státem s velkou hustotou osídlení a s nevelkými přírodními zdroji. Proto je životně nutné, aby se zvýšila úroveň všech druhů výzkumu a aby byly poznatky co nejrychleji využity v nových technologiích, výrobcích i službách. Právě proto byla vypracována tato národní politika, která určuje vztah státu, a tedy veřejnosti k výzkumu a vývoji. Národní politika výzkumu a vývoje není ani akčním programem, ani vyhláškou, natož pak zákonem. Je hlavně souhrnem záměrů, jak výzkum a vývoj v nejbližší době podporovat, řídit a organizovat. Informuje správní orgány, výzkumné a vývojové instituce i pracovníky o tom, jak tyto záměry uvést v život. Zároveň je tato politika určena i veřejnosti, neboť ta má mnohdy tendenci výzkum podceňovat a neustále se ptát: „Vyplatí se investovat tolik peněz do vědy? Co se nám z našich peněz vrátí?“

Národní politika výzkumu a vývoje není jen výplodem úředníků z ministerstev, ani samotných vědců. Na jejím zpracování se podílelo na 150 odborníků ze správních orgánů, výzkumných ústavů, univerzit, asociací, úřadů i průmyslových podniků. V průběhu veřejné diskuse se k ní mohl vyslovit kdokoli. Veřejnost k tomu dokonce byla vyzvána předsedou Rady vlády České republiky pro výzkum a vývoj, místopředsedou vlády a ministrem financí doc. Ing. P. Mertlíkem, CSc. formou zvláštní ankety.

Koordinací práce osmi pracovních skupin byly pověřeny Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Rada vlády ČR pro výzkum a vývoj. Mnohasetstránkový svazek, který z těchto skupin vyšel, byl ediční radou zhuštěn na 20 stran. K nim byla vypracována povinná předkládací zpráva a řada příloh. Diskuse o pracovní verzi byly na všech stupních, od nejmenších součástek v soukolí výzkumu a vývoje až po ústřední správní orgány.

Na následujících řádcích shrneme hlavní zásady, a to ve stejném pořadí, jako jsou v samotné politice výzkumu a vývoje.

Ani v této národní politice nebylo opomenuto zdůraznění, že sice každý vyspělý stát čerpá ze světového pokladu poznatků výzkumu a vývoje, ale je též povinen do něj přispívat. Podle podílu, který do něj vkládá, se hodnotí kulturní vyspělost země. Politika též obecně vyjadřuje, jaký význam má výzkum a vývoj pro prosperitu země, zlepšování životních podmínek a zdraví občanů, jejich spokojenost, vzdělávání, pro produkci kvalitních výrobků a zajištění dobrých služeb i řešení naléhavých problémů přesahujících hranice naší vlasti. Politika výzkumu a vývoje nemůže být izolovaná, neboť se prolíná s politikou hospodářskou, sociální, vzdělávací, bezpečnostní, kulturní, zahraniční i s politikami jinými. Obzvláště je zdůrazněna provázanost se vzděláváním na všech stupních a vliv výzkumu a vývoje na politiku sociální. Ve všech vyspělých zemích totiž rychlý přenos poznatků aplikovaného výzkumu do podnikatelské sféry silně snižuje nezaměstnanost a umožňuje hledat správná řešení i ve správě státu a poskytování sociálních služeb. Předpokladem je, aby politika výzkumu a vývoje byla pružná a mohla se přizpůsobovat všem změnám, rozhodnutí však musejí být srozumitelně a logicky zdůvodněna. Zájem o výzkum a vývoj musí být probouzen již v nejmladší generaci a pěstován na vyšších stupních školství. Upraví se vztahy mezi výukou a výzkumem na univerzitách, s čímž souvisí i rozumná podpora doktorandského výzkumu.

Velmi ožehavou otázkou jsou priority ve všech druzích výzkumu a vývoje. Má stát zasahovat do volby toho, co se bude zkoumat přednostně? Není sporu o tom, že v aplikovaném výzkumu a vývoji budou mít přednost ty směry, o které bude zájem v průmyslu, tedy u spotřebitelů, a podporovány budou ty disciplíny, které povedou k produkci výrobků a technologií schopných mezinárodní konkurence. Zásahy státu do sféry základního výzkumu budou podstatně menší, ale i zde se budou podporovat taková pracoviště i jednotliví vědci, kteří mají předpoklady získání mezinárodní prestiže.

Oblíbené žertovné pořekadlo „peníze jsou až na prvním místě“ platí i pro výzkum a vývoj. Proto je rozdílení financí a způsobům financování v textu politiky věnována značná pozornost. Institucionální financování, určené přímo na provoz výzkumných a vývojových organizací, bude udíleno podle výsledků jejich hodnocení nezávislými komisemi. Organizace formulují své výzkumné záměry, jejichž plnění bude pravidelně posuzováno v procesu ošklivě nazvaném evaluace. Účelové prostředky, určené přímo na programy a projekty, budou rozdělovány formou veřejné soutěže. Zdůrazňuje se, že důležitým krokem k úrovni vyspělých zemí bylo zřízení Grantové agentury ČR v roce 1992. Dodává se však, že bude nutno vyjasnit smluvní vztahy mezi správci rozpočtových kapitol a nositeli projektů. Jak známo, v podnikové sféře neexistuje institucionální financování, neboť v průmyslu byla při privatizaci zrušena většina výzkumných a vývojových pracovišť. Předpokládá se však, že by státní institucionální podpora byla v této sféře obnovena. V předkládané politice je připojen i klíč k rozdělování státních prostředků. Je přijat model Evropské unie, k jehož dodržování jsme se ostatně již zavázali. Podíl státní podpory zcela logicky klesá od základního výzkumu přes výzkum aplikovaný až k vývoji. Při rozboru státní podpory výzkumu a vývoje se počítá se zárukou současné vlády, že se do roku 2002 bude postupně zvyšovat procento z HDP na podporu výzkumu a vývoje, a to až do 0,7 %.

Přidělování státních financí do rozpočtu je podporou přímou. Jsou však analyzovány i dosud nevyužívané možnosti podpory nepřímé. K nim patří daňové úlevy, osvobození od cla, vytváření rezerv, využívání rizikového kapitálu i další kroky.

Prozatím však neumíme posoudit, jak se uplatnění takových nepřímých nástrojů projeví v naší politice výzkumu a vývoje. Dobře však víme, že se ve vyspělých zemích podpora výzkumu a vývoje nepřímými nástroji osvědčila.

Politika výzkumu a vývoje by se stala pouhou teorií, kdyby nebyly navrženy i kroky k jejímu uskutečňování a provádění. V ekonomickém slova smyslu mluvíme o nástrojích realizace. Patří k nim jak financování, tak způsob řízení a organizační struktura. Z hlediska právního statutu se nevyhneme dokončení změny rozpočtových a příspěvkových výzkumných organizací nejprve na organizace státní, a posléze na veřejné výzkumné instituce. Nezbytná je změna struktury správy a řízení výzkumu a vývoje. Uvažuje se o třech možných variantách. První z nich předpokládá vznik Ministerstva pro výzkum, druhá soustředění správy do Úřadu vlády pro výzkum a vývoj, třetí posílení příslušného odboru na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Klady a zápory těchto variant jsou podrobně analyzovány.

Moderní výzkum a vývoj si nelze představit bez techniky a informačních zdrojů. Analýza současných nedostatků poukazuje na zastaralé přístrojové vybavení a téměř žalostný stav odborných knihoven. Zde jsou možnosti využití nových informačních technologií a koordinace v nákupu literatury.

Krátkou informaci o národní politice končíme tím, že se nezapomíná ani na vztah k veřejnosti. Zdůrazňuje se nutnost zlepšení komunikace se všemi vrstvami obyvatelstva a zbourání místních plotů mezi vědeckou obcí a širokou veřejností.

Národní politika výzkumu a vývoje je zcela nová a poskytuje celkový rámec, podle kterého by se měly jednotlivé budoucí kroky uskutečňovat. Vzorem pro její zpracování byly vědecké politiky některých vyspělých zemí. Politika navazuje též na některé naše starší, vesměs dílčí materiály, jako jsou „Zásady vlády pro oblast výzkumu a vývoje“ z let 1991, 1994 a 1997 i „Principy vědní politiky ČR na přechodu do 21. století“.

Proč potřebujeme národní politiku výzkumu a vývoje?

Je známo, že ve vyspělých státech do výzkumu a vývoje teče více státních peněz než u nás. Za těmito zeměmi zaostáváme i v řízení výzkumu a vývoje a jeho organizační struktuře. Náš průmysl se příliš nezajímá o výsledky aplikovaného výzkumu. Ani základní výzkum na tom není nejlépe a v některých oborech značně zaostává. Přes půl roku formulovalo novou národní politiku výzkumu a vývoje na 150 odborníků ze správních orgánů, výzkumných ústavů, univerzit, asociací, úřadů i průmyslových podniků. Ve veřejné diskusi se k ní mohl kdokoli vyslovit a mnozí to skutečně udělali. O politice se diskutovalo ve výzkumných týmech, v ústavech, na univerzitách, a nakonec i na ministerstvech a různých radách.

Národní politika výzkumu a vývoje není ani zákonem, ani vyhláškou. Je to souhrn záměrů, jak výzkum a vývoj v nejbližší době řídit a organizovat. Je určena správním orgánům, výzkumníkům samotným i široké veřejnosti. Zdůrazňuje se, jak obrovský význam má výzkum a vývoj pro prosperitu země, pro zlepšování životních podmínek a zdraví občanů, jejich spokojenosti i pro produkci kvalitních výrobků. Zdůrazňují se vztahy výzkumu a vývoje se vzděláváním a jejich vliv na sociální politiku. Nová národní politika řeší i velmi choulostivou otázku, do jaké míry má stát zasahovat do volby toho, co se bude přednostně zkoumat. O tom, že v aplikovaném výzkumu a vývoji budou mít přednost ty směry, o které bude v průmyslu a zemědělství zájem, nikdo nepochybuje. I do základního výzkumu musí stát zasahovat, i když v daleko menší míře, neboť bude podporovat ta prestižní pracoviště, která dosahují mezinárodní úrovně. Značná pozornost je věnována rozdílení financí. Počítá se se zárukou současné vlády, že do roku 2002 se bude postupně zvyšovat procento hrubého domácího produktu na podporu výzkumu a vývoje, a to až do 0,7 %. Vyjasňují se podmínky udílení institucionálního financování výzkumných a vývojových organizací, i poskytování účelových prostředků na určité programy a projekty. Je připojen i klíč k rozdělování státních prostředků, tak jak se to osvědčilo v Evropské unii. V naší zemi nebylo dosud využito možnosti nepřímé podpory, k níž patří daňové úlevy, osvobození od cla, vytváření rezerv, použití rizikového kapitálu i další kroky. V řízení a organizační struktuře výzkumu a vývoje se zdůvodňuje nutnost přeměny dosavadních rozpočtových a příspěvkových organizací i změny struktury správy a řízení. Uvažuje se o třech možných variantách. Může vzniknout Ministerstvo pro výzkum nebo soustředění správy do nového Úřadu vlády pro výzkum a vývoj nebo se může posílit příslušný odbor na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.

Národní politika výzkumu a vývoje nezapomíná na možnosti techniky a informatiky, poukazuje na zastaralé přístrojové vybavení a truchlivý stav odborných knihoven. Vztahy k široké veřejnosti je nutno neustále prohlubovat, neboť ta má vždy právo se ptát, kolik se jí vrátí prostředků investovaných do výzkumu a vývoje.

Jmenovali jsme jen některá důležitá témata, o kterých nová národní politika pojednává. Je rámcem, podle kterého by se měly uskutečňovat další kroky. Nestydíme se za to, že vzorem pro její zpracování byly vědecké politiky některých vyspělých států. Nezapomeňme, že každý vyspělý stát čerpá ze světové zásoby poznatků výzkumu a vývoje, ale je též povinen do ní přispívat. Podle množství informací, které do ní vkládá, se pak hodnotí jeho kulturní vyspělost. Naše země má jen nevelké přírodní zdroje, a proto je nutné, aby se zlepšila úroveň všech druhých výzkumů a aby byly poznatky co nejrychleji využity v nových technologiích, výrobcích a službách.