Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

JIŘÍ SÁDLO, DAVID STORCH: Biotopy České republiky, biologická olympiáda 1999–2000, 34. ročník, přípravný text pro kategorie A, B

Vydal Institut dětí a mládeže MŠMT ČR v nakladatelství Vesmír, Praha 1999, 94 stran, náklad 3000 výtisků, neprodejná publikace
 |  5. 3. 2000
 |  Vesmír 79, 163, 2000/3

V roce 1997 publikovali D. Storch a S. Mihulka tenkou, ale velmi příjemnou knížku Ekologie. Kdo se k ní dostal, ten si pochvaloval její stručnost a výstižnost. Měla ale jeden háček – byla neprodejná, protože byla vydána jako přípravný text pro středoškolskou biologickou olympiádu. O dva roky později vycházejí ve stejné úpravě a se stejným omezením Biotopy ČR. Obě knížky jsou psány jasně, přehledně a moderně, nelze je však koupit. Doufám v jediné, že se některé české nakladatelství domluví s Ministerstvem školství, které je duchovním vlastníkem díla, obě knihy sloučí a vydá je třeba jako materiál pro gymnázia specializující se na přírodní vědy, nebo i jako vysokoškolská skripta.

Biotopy ČR postupně rozvíjejí téma: Úvodní kapitoly patří postavení českých zemí v rámci Evropy a světa a historii české krajiny, včetně jejích uzlových bodů, jako je neolitická přeměna lesnaté krajiny v krajinu kulturní a šíření bezlesí v bronzové době. Speciální část je věnována jednotlivým charakteristickým biotopům, jako jsou skály, sutě, pískovcová skalní města, biotopy primárního i sekundárního bezlesí, vodní nádrže, tekoucí vody, mokřady, hory a lesy. Závěrečné kapitoly se zabývají tradiční kulturní a průmyslovou krajinou. Svazek uzavírá zamyšlení Zánik české krajiny?, v němž autoři říkají, že klasický zemědělský (neolitický) vývoj krajiny právě skončil a to, co přijde, se bude řídit novými zákonitostmi, které můžeme pochopit jen na základě dosavadního vývoje. Svazek obsahuje řadu obrázků a velmi poučné krátké bloky, které můžeme číst jako samostatná shrnutí určité problematiky: např. mělké půdy skalních hran jako biotop, hospodaření na rybnících v minulosti a dnes, dynamika slatin, člověk proti lesu ad. Jednotlivé statě jsou psány velmi živě až zábavně, což na jednu stranu nepochybně pohorší patřičné odborníky (kteří vědí, že skutečnost je vždy složitější), na druhou stranu to do hry o krajinu vtáhne studenty. Biotopy ČR jsou knihou o tom, co je česká a moravská krajina a jak funguje. Mohla by být základní publikací pro všechny, kteří krajinu nějak proměňují či chrání. Umím si ji představit jako doporučenou četbu pro referáty životního prostředí, starosty obcí (alespoň těch, jejichž obce leží v chráněných krajinných oblastech), ale i studenty architektury, geologie nebo zemědělství.

Poznámky

1) J. Sádlo, D. Storch: Biotopy České republiky, s. 71–72

Kalamity a dynamika smrčin


Dnes, zvlášť na Šumavě, v horských smrčinách běsní lýkožrouti (s hlavním padouchem l. smrkovým spolupracují ještě dva příbuzné druhy "kůrovců"). Ať už chceme uvěřit tomu, že tamější dřevorubci jsou moudří hospodáři nebo děsní loupežníci, měli bychom vědět tohle:

Není pravda, že hmyzí kalamita je něco nepřirozeného. Kalamity působené přemnožením hmyzích škůdců existovaly i v přirozeném, člověkem neovlivněném lese. Jenže byly většinou malého rozsahu a krátkodobé - kalamitu brzy ztlumilo přemnožení lýkožroutích parazitů apod.

Není pravda, že šumavské smrčiny jsou přirozené pralesy. Jsou to řádné kultury. Jsou spíše stejnověké a jednodruhové (stejně tak na ostatních pohraničních horách). To je všecko výsledek intenzivního lesnictví 19. století. Přirozený les byly bukosmrčiny, občas i s jedlí, javorem klenem a jeřábem - čistých smrčin bylo málo. Není tedy divu, že dnešní lesní kultury mají menší "obranné schopnosti".

Smrk má velmi mělké kořeny, kyselý, špatně rozložitelný opad s jen málo živinami, horské půdy jsou také živinami chudé. Výsledkem je, že čistá smrčina roste sama ze svého humusu a v každé generaci se ještě ochuzuje, jak se živiny ztrácejí prosakem do spodiny. A tak ve smrčinách začínají růst mechy v čele s rašeliníkem, ten drží vodu, a tím se to celé ještě zvlhčuje, což smrk snese, ale také to proň není ideální, zato buk už v takové situaci zmlazuje stěží (pokud se tam vůbec semena mají odkud dostat). Buky s hlubšími kořeny a výživným opadem naproti tomu dodávají do půdy živiny, a to blokuje rašelinění. Tak buk udržuje smíšený porost, ve kterém se kůrovec zdaleka tolik nešíří.

Zmlazováním se buk a smrk liší. Buk sice dokáže na rozdíl od jiných listnáčů klíčit i v zástinu, ale přece potřebuje k úspěšnému zmlazení světlo a volnou půdu, což nastává na světlinách s vývraty. Pak se dere rychle ke světlu (mnohem rychleji než smrk) a brzo udělá vysoké mlází. Smrk zmlazuje v naprosté většině na mrtvém trouchnivějícím dřevě a pak je s to čekat několik desetiletí v přítmí porostu. Najdou se tam metr vysoké smrky, kterým je 60 let. Jakmile se nad nimi otevře porost odumřením staršího stromu, rychle startují vzhůru a právě z nich jsou pak ty nejstatnější stromy.

To vše vede v přirozenějších porostech k ploškové dynamice, kdy se vedle sebe střídají smrky a buky, mlází a vzrostlý les. Zato ve stejnověkých smrčinách dochází k dynamice podobné velkému cyklu ve smrčinách Skandinávie: Stejnověký starý les se velkoplošným kolapsem mění ve stejnověký les mladý. A příčinou velkoplošného kolapsu je dnes kůrovec. S kůrovcem a bojem proti němu je to jako s rakovinou: rakovinné dělení buněk je kupodivu docela běžné, vyskytne se v nás několikrát za den, ale nápravné mechanismy ho okamžitě stopnou. Jakmile se však bujení nepřirozeně rozjede, nezbývá než zasáhnout i velmi drastickými a nepřirozenými prostředky. Drobné těžební zásahy proti kůrovci (drobné paseky o několika stromech) jsou s to kůrovce blokovat a v kombinaci s dosadbou listnáčů podporují návrat k přirozené struktuře a dynamice lesa. Zato rozhodneme-li se zasáhnout proti velkoplošné expanzi kůrovce, máme k dispozici jen stejně velkoplošnou těžbu.1)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné