Aktuální číslo:

2022/6

Téma měsíce:

200 let G. J. Mendela

V klínu rozervaných hor

 |  5. 2. 2000
 |  Vesmír 79, 63, 2000/2

V tomto čísle končí čtyřdílný seriál Ladislava Kováče „Potreba syntézy prírodných a kultúrnych vied“. 1) Normálně sice neradi uveřejňujeme dlouhé příspěvky a články na několik pokračování, ale Kováčova úvaha je natolik myšlenkově závažná a relevantní pro současné diskuse o vědě, že jsme rádi udělali výjimku. Nejen to, k některým Kováčovým myšlenkám se budeme v dalších číslech vracet, a žádám tímto budoucí autory na toto téma, aby jeho text považovali tak trochu za „povinnou četbu“.

Ostatně náš časopis se již vícekrát věnoval diskusím o vědě – až se ozvaly i hlasy, že to ubírá prostor informacím o skutečných vědeckých objevech. Nelze si však pomoci, jsou asi hlubší důvody, proč se některá témata „vědozpytu“ (tak Josef Moural navrhuje nazývat kombinaci historického, sociologického a filozofického studia vědy) objevují v druhé polovině tohoto století periodicky jako témata diskusí a debat, někdy i dosti vzrušených, ve světě a se zmenšujícím se zpožděním i u nás.

Jedním z takových témat je problém „dvou kultur“, který Kováč připomíná v tomto čísle (Vesmír 79, 105, 2000/2). Slavná přednáška C. P. Snowa z roku 1959 spustila rozsáhlou debatu o rozdílech mezi kulturou přírodovědnou a humanitní (či v Kováčově terminologii mezi vědami přírodními a vědami kulturními), o důvodech těchto rozdílů a o tom, která kultura od které se má co učit či neučit. Od té doby se intelektuální klima dosti změnilo, objevily se nové kontroverze (jen vzpomeňme, co adrenalinu proteklo kolem termínů „scientizmus“ a „postmodernizmus“) a nejnověji se rozčeřila hladina i Wilsonovým bestsellerem o konsilienci. 2)

Velmi zajímavou analýzu situace dvou kultur ke konci 20. století si lze přečíst v obšírném úvodu Stefana Colliniho k jednomu z nových vydání Snowova eseje. 3) Collini (mimo jiné) upozorňuje na měnící se „mapu disciplín“ a poznamenává (obdobně jako Kováč), že dnes již neexistuje jen jedna propast mezi dvěma kulturami, nýbrž že existuje mnoho propastí a roklin, větších i menších, mezi mnoha rozličnými obory a podobory. Současně však existují rozmanité, někdy více, častěji méně úspěšné interdisciplinární snahy.

Zmínka o „mapě“ navozuje krajinnou metaforu: zkusme si představit současnou krajinu lidského vědění, zvrásněnou a neprostupnou, tu rozervanou strmými skalisky, jinde zarostlou hustým křovím. Kam se poděl ideál stejnorodé a snadno srozumitelné otevřené scenérie, jak by ji byla ráda viděla novověká věda?

V krajinné metafoře lze pokračovat i pod povrch. Čím hlouběji se jednotlivé disciplíny zavrtávají uvnitř hranic svého zájmu, tím více ztrácejí kontakt mezi sebou navzájem. Uvažme (pro zjednodušení) jen tři úrovně co do hloubky. Horní, povrchová úroveň je víceméně přístupná veřejnosti, každému, kdo má aspoň trochu zvědavosti, zájmu či povinnosti se krajinou vědění procházet. Na této úrovni se pohybuje nebo má pohybovat výuka v základním školství, zde též dochází k popularizaci nejširšího mediálního typu. Střední, mírně podpovrchová úroveň odpovídá již určité, byť obecné průpravě v daném oboru, řekněme průpravě na univerzitní úrovni. Zde by si měli celkem snadno vzájemně rozumět studenti, badatelé, kteří pracují na odlišných projektech v rámci téže disciplíny, ale i učenci vzdálených disciplín, pokud se dovedou naladit na společnou řeč. Konečně na poslední úrovni, hluboko pod povrchem, kutají nejodvážnější specialisté, kteří si rozumějí vždy jen v malé skupince, v jejímž rámci se vzájemně znají, čtou a citují.

Jakkoliv mám sklon nadržovat šířce před hloubkou a jakkoliv se raději procházím než kutám, nechci a nemohu mít nic proti těm, kteří se dostali do takových hloubek, že již ani není slyšet klepání jejich kladívek. Tací vždy existovali a museli existovat; uklidňuje, že jsou většinou též odborně dobře hodnoceni – skrze to, jak se vzájemně znají, čtou a citují. Jen nemnozí z nich (jejich jména se zpravidla stanou populární) dovedou občas vylézt na povrch a vyprávět tam o svých objevech. Vyprávět ovšem neznamená v primitivním podání vyhlašovat úspěchy v očekávání potlesku polovzdělanců. Vyprávět znamená předvést tajemství a dovolit těm, kdo mají zájem, aby spoluprožili kus radosti z jeho odhalení. Je jen velmi málo takovýchto vyprávěčů.

Nezapomeňme však na onu prostřední, mírně podpovrchovou úroveň. Zde by se mohli stýkat učenci různých oborů a disciplín, přírodních i kulturních, a nejen si spolu vyprávět, ale i vzájemně se ovlivňovat, stimulovat a podporovat. Řeč, kterou si zde musí osvojit, je všestranná v tom smyslu, že v ní lze vyprávět příběhy, ale lze také s její pomocí dospět k novým odhalením. To však musíte umět, a navíc nesmíte čekat ani na odborné hodnocení, ani na populární jméno.

Poznámky

2) Viz recenzi A. Markoše, Vesmír 78, 284, 1999/5.
3) S. Collini In: C. P. Snow, Two Cultures. Cambridge University Press, 1993.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Slavný všude, jen ne u nás

Slavný všude, jen ne u nás

Marek Vácha  |  30. 5. 2022
„Nikdy si nepsal deník a jeho dopisy vrhají na jeho vnitřní život jen málo světla. Jakožto kněz musel být obzvláště obezřelý při vyjádření svých...
Nejstarší Evropanka

Nejstarší Evropanka uzamčenovideo

Ve čtvrtek 14. září 1950 se v lomu pod návrším Zlatý kůň u Berouna chystají k odstřelu vápence. Je určen pro výrobu cementu. Zahřmí výbuch...
Prolévat luteránskou krev

Prolévat luteránskou krev uzamčeno

Petr Vorel  |  30. 5. 2022
Když se řekne „křížová výprava“, vybaví si čtenář nejspíš tažení středověkých rytířů k Božímu hrobu do Palestiny. Anebo zbabělé křižáky, prchající...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné