Mozaika

Kometa má měsíček

Oznamují to vědci z proslulé americké Laboratoře tryskového pohonu v Pasadeně a objev je spojen se jménem astronoma Zdeňka Sekaniny. Ten emigroval do Ameriky a stal se z něho světoznámý odborník právě na komety. Co Z. Sekanina ve světě komet objevil? Napřed vymyslel matematický model studia jasu komety – jejího jádra, hlavy i oblaků prachu a plynu, které komety obklopují – a pak pomocí té své „matematiky“ prostudoval šest snímků komety Hale-Bopp, jež v letech 1995 a 1996 pořídil Hubblův kosmický dalekohled. Odhalil na nich to, co neviděl nikdo před ním: měsíček komety! Navíc komety, kterou jsme před několika málo lety mohli pozorovat na obloze (viz Vesmír 75, 243, 1996/5 a 75, 667, 1996/12). Kolem ní krouží ve vzdálenosti 200 kilometrů těleso o průměru 33 kilometrů.

Mnozí vědci jsou k objevu skeptičtí, protože jde o kometu velice aktivní, z níž pořád něco tryská a uniká. Americký znalec komet a planetek Brian Marsden však Sekaninovi věří. Vypočítal, že se kometa Hale-Bopp dostala před 4200 lety velice blízko k Jupiteru a ten z ní mohl svou přitažlivostí měsíček uvolnit.

Takže i komety, nejen planety a planetky, možná mohou mít měsíček. Zásluhou Z. Sekaniny bychom si pak mohli přesně spočítat, kolik vlastně kometa Hale-Bopp váží, tedy (aby se nezlobili puristé) jaká je její hmotnost.

Měsíc má i další planetka

Na planetku Eugenii prozrazuje její pořadové číslo 45, že už ji lidé znají dlouho. V listopadu 1998 ji francouzsko-kanadský tým po pět nocí pozoroval dalekohledem na Havajských ostrovech, který je vybaven dokonalým optickým systémem vylučujícím do značné míry vliv neklidu ovzduší.

Na snímcích byl posléze odhalen měsíc této planetky, který dosahuje průměru 13 km, obíhá ve vzdálenosti 1190 km, a to za 4,7 dne.

Světlo planety jiného slunce

Zdá se, že pozorování světla planety u hvězdy tau v souhvězdí Pastýře (nebo postaru Honáka) není omylem, ale že opravdu znamená, řečeno slovy Rogera Angela z Arizonské univerzity v Tucsonu, revoluci ve vědě o planetách. Ač od objevu první planety u jiné hvězdy v r. 1995 uplynula krátká doba, vstupujeme do roku 2000 s 28 „vypočítanými“ cizími planetami. Planeta u hvězdy tau v souhvězdí Pastýře, která byla zpozorována nejdřív, je od nás vzdálena pouhých 51 světelných let. Dosud jde o první informace, které shrnuje Andrew Cameron z Univerzity of St. Andrews ve Skotsku, velmi skromně: Našli jsme něco obíhajícího kolem hvězdy, rozjasňujícího se a zase potemňujícího.

A. Cameron se teď snaží pomocí pozorování vykonaných 4,2metrovým teleskopem Williama Herschela na Kanárských ostrovech odlišit světlo planety od světla hvězdy, aby ho mohl analyzovat spektroskopicky. Planeta svítí modrozeleně.

Výpočty vypovídají, že by mohlo jít o planetu s dvakrát větším poloměrem, než má Jupiter, a s osminásobnou hmotností. Obíhá velice blízko hvězdě, téměř u jejího povrchu, takže by atmosféra tohoto cizího světa měla být horká až 1500 °C. Mohly by na ní plout i „železné“ mraky.

Zachytit světlo planety se rovněž pokoušeli Steven Vogt z Lickovy observatoře u San Jose a Dave Charbonneau z Harvardova-Smithsonova astrofyzikálního centra v Cambridži, kteří používali desetimetrový Keckův dalekohled na Havaji. Jejich úsilí bylo marné.

Vyvolaly Měsíc a Slunce trojí sopečné peklo na Zemi?

Jak nás ovlivňuje vzdálený vesmír, zůstává stále bádaným a neprobádaným problémem. Mísí se tu astrologické pověry a astronomické poznání.

Francouzské badatelky Marianne Greffová-Lettlzová a Hilaire Legrosová se vnořily do výpočtů slapových sil, které jsou na naší planetě působeny přitažlivostí Měsíce a Slunce. O tom, že přitažlivost Měsíce vyvolává v oceánech příliv a odliv, vědí snad všichni, kdo se smočili v moři. Věda také už dlouho ví, že Měsíc vyvolává „příliv a odliv“ i v pevné zemské kůře, například že si nás Měsíc k sobě přitáhne – třeba s naším činžákem – až o třicet centimetrů.

A co tedy ty dvě Francouzky vypočítaly? To, že určitá souhra gravitace Měsíce a Slunce ovlivňuje vzájemné tření jádra a pláště Země natolik, že se na povrch naší planety dere spousta lávy. Proto prý Země prožila úplné sopečné peklo už třikrát. Poprvé před třemi miliardami let, podruhé před jednou miliardou osmi sty miliony let a potřetí před třemi sty miliony let. Ta soptění mohla trvat vždy tak milion let. Geologové takové gigantické vyvrhování lávy potvrzují, to poslední prý například zalilo valnou část Sibiře.

Riskantní pobyt v Mezinárodní kosmické stanici

Bude povolání astronauta nebezpečné i v příštím století? Těžko odhadnout, zda bude rizikovější než například práce řidiče automobilu na našich silnicích. Američané se ale pokusili stanovit míru ohrožení na Meziplanetární kosmické stanici, jejíž stavba – i přes ruské skluzy při dodávkách jednotlivých dílů – přece jen pokračuje.

Americký Úřad pro letectví a kosmonautiku NASA se snažil určit možné budoucí ohrožení jak samotné stanice, tak lidí, kteří na ní budou pobývat. Bere v úvahu vše – od nemoci až po zásah stanice nějakým tělesem meziplanetární hmoty. Překvapivě se ukázalo, že astronauti budou víc ohroženi při pobytu ve stanici než při vycházkách do kosmu.

Pravděpodobnost, že Mezinárodní kosmická stanice v příštích patnácti letech zcela zanikne, byla vypočtena na 1:200 až 1:500. Z 93 % by měl být příčinou střet s mikrometeoritem, ze 2 % srážka s přistávající dopravní lodí a oheň nebo exploze uvnitř stanice. V příštích patnácti letech podle této studie zemře na stanici nejméně jeden astronaut.

Červená molekula kyslíku

Ze školy víme, že „kyslík je bezbarvý plyn“. Tak se to o osmém prvku periodické soustavy opakuje už přes dvě stě let (kyslík byl objeven r. 1774). A ke školním vědomostem také patří, že tento plyn lze zkapalnit například při normálním tlaku za teploty minus 183 °C.

Jeho molekula je tvořena dvěma atomy. Vědci z Florentinské univerzity v Itálii teď tvrdí, že když kyslík stlačíme dvěstětisíckrát, změní se v pevnou látku a jeho molekuly budou tvořeny čtyřmi atomy. Tento pevný kyslík by už nebyl bezbarvý, ale červený. Italové předpovídají, že za ještě většího tlaku budou molekuly kyslíku tvořeny i daleko větším počtem atomů a kdo ví, jaké vlastnosti pak bude pevný kyslík mít.

Jak nepředstavitelně odolný umí být život, dokazuje jedna pranepatrná bakterie. Hovoří se o ní už nějakou dobu, protože se ví, že dokáže přežívat i v jaderném reaktoru. Proto také molekulární genetici geny tohoto tvorečka Deinococcus radiodurans stále tak intenzivně zkoumají (pozn. red.: viz článek V. Pačesa, Vesmír 78, 195, 1999/4).

Zmíněná bakterie odolává mnohatisíckrát intenzivnějšímu záření, než je to, které zabije člověka. Velice úspěšně vzdoruje i jiným nástrahám života – naprostému vysušení, krutému mrazu či nezměrnému horku.

Americká badatelka Clarie Freserová z Ústavu pro výzkum genomu teď potvrdila, že tajemství odolnosti by mělo být záhy rozluštěno. Už byla přečtena všechna „písmena“ dědičné hmoty bakterie – je jich 3 284 156. Vytvářejí na tři tisíce genů. Nesmírná odolnost tohoto organizmu je přírodou zajištěna tím, že bakterie obsahuje obrovské množství „opravárenských“ genů, větší, než se našlo u kteréhokoli tvora, který byl dosud zkoumán.

Tajemství se skrývá v 1513 genech, jejichž funkce nebyla dosud určena. Vědci jsou v podobné situaci, jako když máte v ruce všechny kousíčky skládačky, ale nevíte, jaký obraz z nich nakonec složíte. Skládačka genů bakterie Deinococcus radiodurans však právem láká – mohla by mimo jiné sloužit například k likvidaci radioaktivního zamoření.

Každý krok je dobrý

Přesvědčují nás o tom vědci z katedry sportu a tělovýchovy na Canterbury Christ Church University College v Kentu. Přiměli řadu svých spoluobčanů, kteří dosud dávali přednost kanapi před procházkou, aby začali trochu chodit. Vytvořili tři skupiny: První chodila jednou denně dvacet až čtyřicet minut, druhá – o trochu lenivější – dvakrát denně po deseti až patnácti minutách. Třetí skupina se uvolila jít pěšky třikrát denně, ale pokaždé jen pět až deset minut. Kontrolní skupina i nadále seděla doma nebo v práci.

Pokus probíhal přes čtyři měsíce. Výzkumníci zjistili, že zdravotní stav lidí, kteří se rozpomenuli na to, že mají vlastní nohy, se výrazně zlepšil. V jednom litru jejich krve klesl obsah apolipoproteinu II (tedy laicky „škodlivého tuku“, který ohrožuje naše srdce). U těch „pilných“ omládlo srdce prý až o deset let. Byli odměněni vzrůstem „dobrého tuku“, apolipoproteinu I. Totéž se zjistilo u lipoproteinů. A chodit denně dvacet až čtyřicet minut by přece neměl být problém.

Překvapilo především to, jak i těch pár kroků, které můžeme udělat cestou na autobus nebo při kratičké procházce v pauze na oběd, tedy třeba i pouhých patnáct minut chůze denně, prospěje našemu zdraví a chrání nás do značné míry před koronárními chorobami a infarktem.

Tak škodí solení, nebo ne?

Názory lékařů na solení se v poslední době liší. Dříve se soudilo, že solení zvyšuje krevní tlak a tím zmnožuje možnost srdečních onemocnění. Nedávno ale některé výzkumy začaly dokazovat, že ani větší množství soli v potravě nemusí být škodlivé. ¹⁾ Následovalo doporučení: Soli se nemusíme bát jako čert kříže, solme podle chuti, ale nepřehánějme to. Sáhnout po slánce, aniž jídlo ochutnáme, je ovšem zlozvyk.

Své chtějí nyní říci lékaři z Univerzity v americkém New Orleansu, kteří přišli s výsledky dalšího rozsáhlého a dlouhodobého výzkumu. Po dvacet let sledovali 15 000 lidí a zjistili, že ti, kteří mají hodně kil navíc a přehánějí to se solením, mají opravdu mizerné vyhlídky, u 61 % z nich se zvyšuje riziko infarktu. Naproti tomu ti, kteří k tlouštíkům nepatří, si podle tohoto výzkumu mohou své jídlo pořádně přisolit a žádná zvýšená úmrtnost se u nich neprojeví. Podle toho mohou beztrestně hodně solit jen lidé s rozumnou váhou, v žádném případě obézní – jenže často právě obézním ty přesolené buráky tak chutnají...

Nakolik jsou piloti ohroženi kosmickým zářením?

Dánští lékaři zjistili, že piloti jsou vystaveni pětkrát vyšší pravděpodobnosti onemocnění chronickou myeloidní leukemií než lidé, kteří se do velkých výšek nevydávají pravidelně. Viníkem by prý mělo být výraznější vystavení kosmickému záření.

Studie vychází z vyšetření 3877 členů leteckých posádek, kteří začali létat po roce 1946. Zjistilo se rovněž, že u těch letců, kteří strávili ve vzduchu více než 5000 hodin, se častěji objeví rakovina. Je ale tento závěr jednoznačný? Není to třeba tím, že letci mají více volna během dne, a tak dost času tráví sluněním někde na pláži? Hans Storm z kodaňského Ústavu epidemiologie rakoviny říká, že z dosavadních výsledků nelze vyvozovat závěry, vliv létání ve velkých výškách na lidské zdraví je nutno zkoumat dál.

Dávná ruka ke stisku

V Jižní Africe u Johannesburgu nalezl předloni tým Ronalda Clarka z Goethovy univerzity ve Frankfurtu lebku a končetinu našeho dávného předka, australopitéka, který tam žil před třemi miliony a třemi sty tisíci lety.

Australopiték – primát z čeledi Hominidae – dorůstal výšky asi tak 120 až 140 centimetrů a na naše dnešní poměry nebyl moc těžký (vážil 35 až 45 kilogramů). Chodil ale po dvou a dovedně se oháněl kamennými i kostěnými nástroji.

Pozůstatků australopitéků už vědci našli dost, tahle ruka je však opravdu výjimečná. Jako by nás přímo zvala k pozdravnému stisku. Přes vzdálenost tří milionů let se totiž podobá naší ruce s prsty víc než končetina dnešních šimpanzů a goril. Prohlédněte si někdy v zoo jejich prsty – jsou dlouhé a silné, specializované, jak říkají vědci. U dávných astralopitéků, kteří obývali naši planetu před jedním až pěti miliony let, však ruka specializovaná nebyla, podobala se naší lidské ruce, jíž lze dělat mnoho různých věcí.

Dnešní nezasvěcenec by prý možná vlastní ruku od ruky té bytosti, která žila pradávno, ani nerozeznal.

Největší oči na planetě?

O očích svých milých můžeme prohlašovat, že jsou hluboké, zářící, laskavé, milé. Co však jsou krásně velké oči nějaké slečny proti oku dávného plaza, který žil v geologickém období jury, to je tak před 140–200 miliony let (viz Vesmír 79, 54, 2000/1).

Tento ryboještěr ichtyosaurus se proháněl v moři a za svou potravou se musel potápět až do hloubky šesti set metrů, kde už vládne velká tma. Proto mu příroda dala oči vpravdě královské – jeho oční bulva dosahovala velikosti míče, dorůstala průměru až 22 cm. Jde o největší oko obratlovce, jaké z naší Země známe.

Ani s velikýma očima však tento tvor, podobný tuňákovi nebo delfínovi, neměl vystaráno. Američtí vědci z Paleontologického muzea Kalifornské univerzity, kteří se studiem oka zabývali, zjistili, že tito ichtyosauři trpěli při lovu v tak značné hloubce kesonovou nemocí, podobně jako potápěči neopatrně se vynořující z přetlaku ve velké hloubce do normálního tlaku v ovzduší.

Mimochodem: Všimli jste si, jak krásné velké oko má naše obyčejná kráva? A jaký krasavec asi musel být tento dávno vyhynulý ryboještěr?

Uhlíkový úder Zemi před 55 miliony let

Je známo, že na konci paleocénu, nejstarších třetihor, se přibližně před 55 miliony let Země oteplila v oblasti vyšších zeměpisných šířek. Teplota vody v hloubce oceánů vzrostla z 5 °C na 7 °C, což vedlo k zániku řady druhů. Hlubinné vody se ohřály ve stejné době, kdy se proměnil poměr izotopů uhlíku ¹³C a ¹²C.

Richard Norris a Ursula Röhnová teď analyzovali vzorky usazenin ze severní oblasti Atlantského oceánu, a to z údobí před 54 až 56 miliony let. V usazeninách odhalili periodu 20 000 let, která odpovídá pohybu jarního bodu, rovnodennosti vlivem precese. A tak zásluhou přesného astronomického datování odhalili, že se poměr mezi zmíněnými izotopy uhlíku začal měnit v údobí před 54 930 000 až 54 980 000 lety, tedy ve stejné době, kdy nastalo známé vymírání druhů. Během krátké doby – patrně deseti tisíc let – se na Zemi uvolnilo na tisíc gigatun metanu, což vyvolalo bouřlivé změny v koloběhu uhlíku na planetě. Bylo zapotřebí dalších 120 000 let, aby se situace vrátila k původnímu stavu.

Kde se vzalo takové kvantum uhlíku bohatého na izotop ¹²C? Pravděpodobně má původ v usazeninách, v nichž se vlivem oteplení hlubin moří a oceánů hromadilo značné množství organické hmoty.

Verneova cesta do nitra Země zčásti naplněna?

Australští geochemici tvrdí, že mají v ruce horninu z hloubky 700 km pod povrchem Země. Byla nalezena na Šalamounových ostrovech v sopouchu na ostrově Malaita. Ken Collerson z Queenslandské univerzity v Brisbane soudí, že se některé krystaly v hornině mohly zformovat pouze za tlaku 22 gigapascalů, což odpovídá hloubce 700 km.

Neúplná rodina a školní prospěch

Obecně se považuje za značný handicap, jestliže je dítě vychováváno jen jedním z rodičů. Henri Ricciuti z Cornellovy univerzity teď svým výzkumem prokazuje, že děti z neúplných rodin ve škole nezaostávají za spolužáky, kteří mají oba rodiče. Zadal testy z počtů, čtení a slovní zásoby 1700 dětem nejrozmanitějšího etnického původu ve věku od šesti do osmi let. Zjistil, že děti vychovávané osamělými matkami, většinou mladšími třiceti let, jsou stejně úspěšné jako ostatní děti, a to přesto, že polovina z nich žije na hranici chudoby.

Štědrost k vědě na britských univerzitách

Britské univerzity nyní dostaly na vědu 320 milionů liber, konkrétně na vybavení a výstavbu budov. Takovou štědrost v posledních čtyřiceti letech nezažily.

O sumu se dělí 27 univerzit částkami od 750 000 do 30 milionů liber. Na co jsou peníze určeny? Například na nový dalekohled, na zařízení pro podmořský oceánologický výzkum a na výstavbu nových laboratoří pro studium magnetizmu i atmosféry.

Ruské osobnosti dvacátého století

Ankety o nejvýznamnější osobnosti století nebo desetiletí vtrhly do sdělovacích prostředků na celém světě. Připomeňme např. anketu o osobnostech naší vědy v uplynulém desetiletí, která proběhla v Lidových novinách.

Něco podobného bylo i v ruských novinách Izvestija, které na Silvestra otiskly seznam „nejvýznamnějších Rusů 20. století“. Pracovníci tohoto listu navrhli celkem 96 jmen. Nejčastěji se mezi nimi objevili spisovatelé a básníci (19), vědci (18), politici (11), skladatelé a hudebníci (9), herci (8), zpěváci (6), sportovci (5), náboženští představitelé (2). Laureátů Nobelových cen mezi nimi bylo deset.

Sám deník komentuje čtenářům anketu – odhalují se tím názory tvůrců novin. A pořadí je skutečně výmluvné.

První místo zaujal s převahou fyzik a obránce lidských práv Andrej Sacharov, který získal třikrát více hlasů než druhá osobnost, tvůrce bolševické revoluce Vladimir Iljič Lenin. Na třetím místě je osobnost perestrojky Michail Gorbačov.

Čtvrté místo získal konstruktér kosmických lodí Sergej Koroljov, páté a šesté místo sdílejí spisovatel Alexandr Solženicyn a první kosmonaut světa Jurij Gagarin, na sedmém místě skončil vojevůdce Georgij Žukov.

Osmé až desáté místo zaujímají teoretik kosmických letů Konstantin Ciolkovskij, filmový režizér Sergej Ejzenštejn a spisovatel Michail Bulgakov. Na jedenáctém a dvanáctém místě se umístili vědec Dmitrij Lichačov a spisovatel Vladimír Nabokov. Na třináctém až devatenáctém místě následují: fyzik Lev Landau, básník Jozif Brodskij, klavírista Svjatoslav Richtěr, konstruktér zbraní Michail Kalašnikov, brankář Lev Jašin, hudební skladatel Dmitrij Šostakovič a generalissimus Josif Stalin. Dvacáté a dvacáté první místo zaujímají herec Vladimír Vysockij a baletka Galina Uljanovová, dvacáté druhé až dvacáté sedmé místo prezident Boris Jelcin, dorevoluční ministerský předseda Petr Stolypin, básník Boris Pasternak, filmový režizér Andrej Tarkovskij, spisovatel Michail Šolochov a básník Sergej Jesenin.