Kdo ví, co ví?

Nevíme, kde se v textu mají psát čárky, protože teorie nám připadá jednak nudná (mechanicky uplatňovat nějaké zásady je otrava), jednak samoúčelná (vždyť tomu každý rozumí i bez čárek). Ukažme si, že uplatnění teorie někdy může být napínavou hrou, která se neřídí jen obecnými zásadami, ale především logickým přehodnocením výroku a vcítěním do situace pisatele či mluvčího. Zdánlivě bezvýznamné čárky v zápisu rozhodují i o možných interpretacích textu v budoucnosti.

Uveďme (zatím bez čárek) čtyři variace na sokratovské téma zřejmě překlad výroků neznámého antického či orientálního mudrce:

1. Ten kdo ví a neví že ví spí. Probuďte ho!
2. Ten kdo neví a ví že neví je prostý. Poučte ho!
3. Ten kdo neví a neví že neví je hlupák. Vyhněte se mu!
4. Ten kdo ví a ví že ví je moudrý. Následujte ho!

Čárkou, jak známo, oddělujeme věty vedlejší od vět hlavních (vpředu i vzadu). Víme tedy, že věty vedlejší máme oddělit, ale jak je poznáme? Jejich začátek najdeme snadno, bývají uvozeny buď vztažným zájmenem, nebo podřadicí spojkou (v našich výrocích máme vztažné zájmeno kdo a podřadicí spojku že). Teď ještě zjistit, kde ty věty končí... Bezproblémový bude konec vedlejších vět začínajících podřadicí spojkou že, v nichž vždy po slovese věty vedlejší (ví nebo neví) následuje přísudková část věty hlavní (je hlupák, je moudrý atd.). Zatím jsme tedy v každém souvětí objevili tři čárky „povinné“, například Ten, kdo ví a neví, že ví, spí (obdobně i v ostatních souvětích).

Není už těch čárek dost? Bylo by, kdyby nebylo záhady ve významu opakujícího se slovesa vědět. Ví a neví, či ví a ví tu není uplatněno v téže rovině (rovnocenné ví a neví by označovalo „vědění napůl“). Máme před sebou čtyři metavýroky na téma vědění o vědění. Zkusme si je experimentálně pokazit polopatickým převyprávěním (s čárkami podle předchozí dedukce).

1. Ten, kdo něco ví a neví o tom, že to ví, ten spí.
2. Ten, kdo něco neví a ví o tom, že to neví, je prostý.
3. Ten, kdo něco neví a neví o tom, že to neví, je hlupák.
4. Ten, kdo něco ví a ví o tom, že to ví, je moudrý.

Teď už vidíme, že v případech 2) a 4) vyjadřuje spojka a prostý poměr slučovací (něco neví a ví o tom) – souvětí jsou napsána správně a nelze je psát jinak. Zato ve výrocích 1) a 3) můžeme slučovací a nahradit odporovacím ale (například kdo něco ví, ale neví, že to ví). Před hypotetickým ale můžeme pro objasnění smyslu doplnit čárku, i když to není nutné: Ten, kdo ví, a/ale neví, že ví, spí.

Takto jsme získali souvětí 2) a 4) s třemi čárkami a souvětí 1) a 3) se třemi až čtyřmi čárkami. Po mechanickém uplatnění zásad a logické úvaze nastupuje třetí přístup – vcítění: Proti „čtyřčárkovému“ řešení dvou souvětí mluví mluvnická i významová jednotnost celku. Tvůrce výroků by nejspíš s čárkami vloženými pro objasnění nesouhlasil. Nebyl to totiž kantor, ale mudrc.

Možná teď někdo z pedagogů tiše říká, mudrc je nepřítelem objasnění. A co na to „obviněný“? Mohl by třeba v nestřeženém okamžiku potměšile zamíchat čárkami: Možná teď někdo z pedagogů, tiše říká mudrc, je nepřítelem objasnění. (Kontrolní otázka: Ještě vám větná interpunkce připadá nudná?)