Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jak dlouho žije želva

„Dědičný grant“ ke studiu dlouhověkých
 |  5. 2. 2000
 |  Vesmír 79, 69, 2000/2

K dlouhověkosti želv jen několik poznámek pro ilustraci. Obvykle se tvrdí, že menší druhy se dožívají okolo jednoho sta a velké až přes dvě stě let, ale doložitelné jsou pouze některé případy. Např. Grzimek uvádí podrobně sledovanou historii jedné želvy z jižní Evropy (z popisu není jasné, zda jde o Testudo hermanni nebo Testudo graeca), která byla získána jako mládě r. 1911 a plynule rostla až do r. 1961, kdy uhynula na nachlazení. Byla to samice a ještě tři roky před smrtí kladla vejce, žádné typické změny charakteristické pro stárnutí u ní nebyly pozorovatelné. I od nás jsou známé případy želv žijících od první světové války do nedávna, ale podrobná dokumentace chybí.

Z obřích želv jsou známé údaje spíše pro druhy ze skupiny želv žijících původně na ostrovech v Indickém oceánu, dnes z nich přežívá pouze Geochelone gigantea z ostrova Aldabra, ale ještě na počátku novověku bylo těchto druhů podstatně více. Po objevení byly ovšem želvy rychle zdecimovány lovem a zkáza byla obvykle dokončena introdukcí druhů zvířat (např. prasat, psů ad.) podílejících se na ničení vajec a mladých želv. Většina druhů želv tak rychle vymizela a mnohé byly popsány až později podle zbytků a exemplářů v muzeích. Ulovená zvířata byla však také rozvážena živá na různá místa a často posloužila jako dary. U takových kusů pak bylo možné dost dobře určit stáří, přesněji řečeno dobu, po kterou na novém místě ještě žila. Je proto známo, že Geochelone gigantea dovezená na ostrov Sv. Heleny tam žila od r. 1776 do roku 1877, jiný kus od r. 1882 do r. 1985, ale ještě nedávno žila v jedné z pařížských zoo želva tohoto druhu již přes 150 let (a snad žije dodnes), přitom je pravděpodobné, že jí bylo cca 40 až 50 let již v době, kdy byla do zoo dovezena.

Jiným prokazatelným věkovým rekordmanem byla želva příbuzného, dnes již vyhynulého druhu Geochelone sumeirei z ostrova Mahé. V roce 1766 převezl Chevalier Marion de Fresne pět těchto želv na Mauricius, kde původní druhy, např. G. inepta, vyhynuly před koncem 18. století, jedna z dovezených G. sumeirei však žila ještě v roce 1918, kdy její život v plném zdraví ukončila kulka vypálená neopatrným vojákem místní posádky při čištění zbraně. Po 152 letech prožitých na Mauriciu tak želva nakonec skončila v Britském muzeu. Jiným rekordmanem se stala madagaskarská želva druhu Geochelone (Astrochelys) radiata, která ovšem mezi obří želvy nepatří (viz Vesmír 79, 62, 2000/2). Jedna z těchto želv byla věnována v r. 1777 (ale možná již 1774) vládcům ostrova Tonga, kde pak pod jménem Tui Malila žila v úctě až do r. 1966! Docela slušného věku se dožila i poměrně malá severoamerická želva Terrapene carolina, kterou se podařilo nalézt 123 let po označení krunýře. Jak byla velká v době označkování, se však již nepodařilo zjistit, protože po autorovi značky zbyl jen náhrobek na místním hřbitově...

Jestliže budeme z různých analogií předpokládat, že hranice senility pro velké želvy začíná např. někde mezi 210 až 250 lety, mohou se nám z našeho pohledu jevit jako téměř nesmrtelné. Je také neoddiskutovatelnou skutečností, že je to doba dost dlouhá na to, aby se jí dožilo jen minimum želv (nejzdatnějších a nejšťastnějších), protože ostatní (ne-li všechny) zahynou jinak než stářím již dříve. Opravdu průkazný by proto byl jen řízený pokus založený na sledování přiměřeného počtu vybraných zdravých jedinců.

Z výše uvedeného je zřejmé, že studium délky života želv není snadný úkol již proto, že málokdo z badatelů (dokonce se obávám, že nikdo) pro něj má genetické předpoklady a ani se sháněním grantů na takový úkol to nebude snadné (jak a komu hlásit jeho splnění?). Mohlo by to ovšem inspirovat k novým metodám studia, třeba k zavedení dědičného grantu, ale ani pak by shromáždění dostatečného souboru želvích seniorů k vyhodnocení nebylo jednoduché. (Zda by byla grantová agentura spokojena s jednou publikací každých 250 let, to je další otázka.)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie

O autorovi

Pavel Hlavička

Mgr. Pavel Hlavička, CSc., (*1943) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, kde absolvoval i aspiranturu z ekologické fyziologie. Nyní působí v Ústavu lékařské chemie a biochemie 2. Lékařské fakulty UK. Zabývá se rovněž etikou experimentů na zvířatech a chovatelstvím.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné