Debanalizace banality

Na některé věci jsme si tak zvykli, že je pokládáme za samozřejmé. Jenže argument „To je přece samozřejmé“’ je velmi iracionální, neboť se používá jako ekvivalent „Tak tomu je, je to pravda“. A jestliže se pak na otázku „Proč je to samozřejmé?“ odpoví „To přece každý musí vidět, nelze si ani představit, že by tomu mohlo být jinak“, je cesta k poznání definitivně zablokována.

Budu psát o tom, jak obrazy Ivany Lomové jsou hned dvojí příležitostí uvědomit si nesamozřejmost samozřejmého. A dokonce jednoduše: je to prostě „vidět“. Začnu ale jiným příběhem o nesamozřejmosti samozřejmého.

Před několika lety jsem byl v Maďarském kulturním středisku přítomen představení skupiny mladých umělců; myslím, že si říkali Březnová mládež. Předváděli televizní klipy – jenže filozofické. Moderními reklamními vyjadřovacími prostředky prezentovali vždy jednu myšlenku, jednu větu některého z velkých filozofů. Nápad to byl hezký a cílem mělo asi být, aby se tato myšlenka vryla do paměti podobně jako název toho správného pracího prášku. Nevím, jak s tím uspěli, myslím si, že je nakonec vyhnala jako narušitele ta pravá konzumní reklama: tohle do reklamy nepatří, to je samozřejmé. Možná chtěli poukázat na nesamozřejmost reklamy a absurditu její ideologie (reklama = svoboda). Součástí toho večera byl i delší film, v němž se promítaly vybrané věty z Wittgensteinova Tractatu na pozadí úryvků ze starých amatérských osmimilimetrových rodinných filmů. Představte si: volci táhnou žebřiňák, tatínek skotačí na zahradě se synkem a přes to jdou Wittgensteinovy věty jako „Svět je celkem faktů a nikoli věcí“, „Pro věc je podstatné, že může být součástí stavů věcí“.

Závidím jim nápad (a především jeho realizaci) shromáždit tyto nejvšednější dobové dokumenty a sestavit z nich osmidílný televizní film Privátní Maďarsko, který v pozdních nočních hodinách v létě 1998 odvysílala i naše ČT2. Domácí záběry rodinných i rodin se dotýkajících událostí: narozeniny, svatby, pohřby, výlety, ale i vjezd Horthyho do Košic, konec války, průvod na počest Stalinovi, obchůdek s potravinami a jeho znárodnění... Řeklo by se „banální“. Jenže tyto záběry možná vypovídají o historii víc než události „oficiální“. Ostatně, nejsou banální právě ty dokumenty, které zaznamenávají vítání delegací a loučení se s nimi, zasedání všelijakých výborů, stran, sněmoven, schůzky politiků a jejich řeči? Že je to téma velice obtížné, je vidět z toho, že většina vědeckých, ne uměleckých, prací o banalitě či triviální literatuře je banální nebo triviální.

Ivana Lomová pracuje záměrně s amatérskou fotografií z rodinných alb. Mám-li si vymyslet nové slovo, pak je „debanalizuje“, udělá z nich velký obraz, „ozvláštní je“ – jak říkali v Pražském lingvistickém kroužku, když chtěli vyjádřit proces, v němž to, co jsme tisíckrát viděli, začneme vidět poprvé. Je to jakási „dekonstrukce“ banality.

Ivana Lomová provedla ještě jednu „dekonstrukci“ a přiznám se, že nic takového jsem ještě neviděl (což nemusí až tak moc znamenat). Ozvláštnila a tím rozrušila jeden z prastarých kulturně-sociálních vzorců: mužské zobrazování ženy. Ponechala způsob zobrazování, ale přehodila role. Na obrazech odkazujících k mánesovskému Jitru a Večeru maluje mužské postavy v pózách, ve kterých jsou výhradně zobrazovány ženy. Oblé akty mužů ladně spočívají na měkce řasených drapériích, „Josefín“ odvážně i cudně odhaluje poprsí, téměř Puvis de Chavannovská kompozice na obraze „Tygříci“ je namísto ženskými figurami něžně splývajícími s přírodou zaplněna muži ve Venušiných pózách. (Milena Slavická v katalogu výstavy ve Špálově galerii).

Neříkám, že pokud se nám podaří spatřit nesamozřejmost samozřejmého, máme to staré samozřejmé zahodit. Stačí jen, když si uvědomíme, co to vlastně děláme, a přestaneme naše samozřejmosti vnucovat sobě i jiným.