Vznik jazyka z pohledu biologie

Vznikem jazyka se zabývají i evoluční biologové. Na rozdíl od lingvistů a antropologů je ovšem zajímá hlavně to, zda vznik jazyka mohl být nějak výhodný pro přežívání či rozmnožování prvních hominidů – nic jiného totiž v darwinistické evoluci neplatí. Zaměřili se především na problém, v čem je vlastně jazyková komunikace výhodnější než jiné způsoby běžně užívané v živočišné říši. Předpokládá se, že se výhodnost jazykové komunikace projevila právě ve větším „úspěchu“ těch jedinců, kteří takto komunikovali. ¹⁾

Základní vlastností jazyka je jeho modulárnost – jednotlivé promluvy vznikají skládáním slov a jednotlivá slova zase skládáním menších jednotek (slabik či písmen), tedy jakýchsi modulů, které zpravidla samy o sobě nemají význam. Kombinování omezeného počtu modulů umožňuje symbolicky reprezentovat obrovské soubory věcí, vztahů a dějů. Představme si, že by pro každou situaci (věc, děj) existoval jeden určitý zvukový „znak“ (to se skutečně předpokládá, až na malé výjimky, u zvířecích signálů). S potřebou sdělovat stále více by jednak lineárně rostly požadavky na paměť, jednak by zákonitě klesala rozlišitelnost jednotlivých signálů (poněvadž jejich škála není neomezená ani u tak hlasově schopného tvora, jakým je člověk). Proto je mnohem výhodnější začít tyto signály uskupovat do slov, jejichž význam už není dán zvukem jako takovým, ale různou kombinací zvuků.

Podobně je tomu se syntaxí. Samotné kombinování zvuků do slov sice umožňuje tvořit symbolické reprezentace prakticky do nekonečna, ovšem klade vzrůstající nároky na paměť. Mnohem jednodušší je naučit se kombinovat omezený počet slov do dlouhých promluv, které teprve něco podstatného znamenají. Pak není třeba pamatovat si pro každou situaci zvláštní slovo, a dokonce je možné nějak označit situaci, s níž se jedinec ještě nesetkal.

Tohle všechno je celkem triviální a dobře to potvrdily matematické modely. Ty ale ukázaly ještě něco dalšího, z evolučního hlediska zajímavějšího. Celé to funguje, jen pokud je svět dostatečně složitý. Předpokládá se totiž, že pamatovat si složeniny je přecejen o něco těžší než pamatovat si jednoduché signály, nemluvě o schopnosti aktivně skládat. Vyplatí se to tedy jen tehdy, kdy složitost světa přesáhne určitý „práh“, za nímž už ty jednoduché signály nestačí. To vede k otázce, zda byl svět prvních hominidů skutečně tak složitý – přesněji řečeno, zda byl složitější než svět jiných tvorů, v němž jazyk nevznikl. Nestačí přitom argumentovat třeba tím, že jiní tvorové k tomu neměli dostatečnou kapacitu mozku – ono se totiž zdá, že složitost lidského mozku je spíš důsledkem složitosti světa, v němž hominidi žili, než naopak.

Abychom mohli teoretizovat o složitosti světa jako nezbytné podmínce evolučního vzniku jazyka a inteligence, ²⁾ musíme si uvědomit, že nejde o ledajakou složitost: musí jít o složitost, jejíž zvládnutí zvyšuje jedincovu reprodukční zdatnost, jinými slovy o složitost významnou pro přežití a rozmnožování. Musíme se tedy ptát, jaké prostředí je tak složité, že vyžaduje inteligenci a komplikovanou syntaktickou reprezentaci v podobě jazyka. V jakém prostředí žili naši předkové, že nevystačili s běžnými adaptacemi typu ostrých zubů a drápů, rychlých nohou a výkonného imunitního systému?

Napovědět nám mohou naši nejbližší příbuzní, lidoopi. Všichni žijí v poměrně vlídném a neměnném prostředí tropického pralesa, kde nejsou při své velikosti nikým příliš ohrožováni (nepočítáme-li člověka), ani moc nestrádají nedostatkem potravy. Ta je, pravda, hodně sezonní, takže na její vyhledávání je zapotřebí jistá inteligence, nicméně to není klíčové – to koneckonců dobře zvládají i papoušci, tukani či kaloni. S vnějším prostředím tedy lidoopi příliš nebojují, to o jejich reprodukční zdatnosti nerozhoduje. Rozhoduje něco jiného: sociální interakce. Lidoopi jsou známí svými schopnostmi intrikovat, spolčovat se, tvořit dočasné koalice, politikařit. K těmto schopnostem je právě zapotřebí inteligence, která tak rozhoduje o reprodukční úspěšnosti jedinců – všechny ostatní adaptace jsou v tomto ohledu k ničemu.

Podle dnešních poznatků bylo tedy tím složitým prostředím prvních hominidů právě prostředí sociálních interakcí. Jedinci byli selektováni podle schopnosti tvořit koalice s jinými jedinci, předvídat chování svých protivníků, odhalovat podvody a podvádět tak, aby to nikdo neodhalil. To všechno předpokládá inteligenci a to všechno je tak složité, že chceme-li při tom nějak komunikovat, nezbývá nám než vynalézt jazyk.