Nepřirozené zvíře

Představme si kterýkoliv přirozený jazyk – třeba češtinu –, jako by to byl živý tvor (však se také říká: „živý“ jazyk). Hle, jak pozoruhodný je to tvor: jeho sídlem jsou naše mozky, jeho prostředím je lidská komunita a jeho tématem je svět. Přitom si žije nejméně ve třech časech: jednak v čase každé konkrétní řečové epizody (promluvy a poslechu), ¹⁾ jednak v čase, v němž si každý jednotlivec osvojuje a udržuje své jazykové dovednosti, a konečně v čase, v němž dochází k historickému vývoji jazyka jako diachronické entity. Tedy v sekundách, letech a staletích. Mluvím čistě jen o jeho „vnějších“ časech, nikoliv o těch, které může vyjadřovat.

Pokud se vám metafora jazyka jako živého tvora zdá poněkud přehnaná, nevadí. Ona nás totiž přivádí k závažnější otázce: Do jaké míry lze něco takového jako jazyk považovat za předmět přírodní vědy? Nic nového pod sluncem: pod čerstvým vlivem Darwinovy teorie formuloval již v šedesátých letech 19. století německý jazykovědec, slavista a trochu i botanik August Schleicher (který předtím strávil několik let i na pražské univerzitě) svou představu jazyků jako organizmů, na něž se, stejně jako na rostliny a živočichy, vztahuje darwinistická evoluce. ²⁾

Jazyk – například čeština –, co by to mohlo být za „organizmus“? ³⁾ Zkusme pohledět na jazyk jako na svébytný systém, jako na něco víc než jednu z mnoha selekčně výhodných vlastností jednotlivců či skupin hominidů (jak o tom píše David Storch, Vesmír 79, 678, 2000/12). Míním tím čistě jen změnu úhlu pohledu, nechci oddělovat jazyk od jeho uživatelů.

Jazyk jako vyvíjející se systém má řadu složek – nejen gramatiku a slovní zásobu, ale třeba i návyky příslušné jazykové komunity; to vše je časově a geograficky proměnlivé, něco více, něco méně. Jazyk si vynalezl obdivuhodně chytré nástroje, které mluvčímu umožňují jednou snadno vyjádřit složité dějové vztahy, jindy jeho vlastní postoje k věcem, jednou mu dovolují mluvit o tom, co je mimo horizont aktuální skutečnosti, jindy dokonce do této skutečnosti aktivně zasahovat. Takovým chytrým nástrojem je například kondicionál, umožňující mluvit o podmínkách, které třeba ani nenastaly („Kdybych to byl býval věděl, jistě bych utekl.“), nebo na schopnost vyjádřit slib („Najdu ti ženu.“) či prosbu („Pojď se mnou na lov!“). Není divu, že s jistou dávkou představivosti lze ty či ony nástroje jazyka spojit i s konkrétními selekčními výhodami pro ty, kteří se je naučí užívat.

Ony výše zmíněné tři časy odpovídají třem úrovním, na nichž lze popisovat různé jazykové děje. Důležité je, že mezi těmito úrovněmi dochází k rozmanitým vzájemným interakcím a závislostem. Příklad: na jedné straně každá konkrétní promluva respektuje (v jisté míře) gramatiku, slovník a návyky daného jazyka, na druhé straně se však tato gramatika, slovník a návyky během času vyvíjejí pod kumulovaným (a asi těžko obecně popsatelným) vlivem mnoha konkrétních promluv v rámci jazykové komunity. Podobně u jednotlivce: jeho konkrétní promluvy (či poslechy) jsou závislé na jeho jazykové dovednosti, a ta se zase mění vlivem jeho dlouhodobější jazykové zkušenosti.

Bereme-li v úvahu takovéto interakce mezi jazykovými úrovněmi, lze si pak jazyk představit – slovy kybernetiků – jako jeden složitý mnohaúrovňový dynamický systém. Chytré nástroje jazyka (jako například kondicionál) nevznikají jen na jedné z úrovní, nýbrž jsou emergentním produktem meziúrovňových interakcí v rámci celého systému. Stejně jako u živých organizmů. Opravdu stejně?

Existují důležité rozdíly, uvedu jen jeden. Dění v některých úrovních jazyka jako systému je v rukou vědomých a intencionálních bytostí, totiž nás, uživatelů jazyka, kteří volíme – záměrně –, co chceme vyjádřit i jak to chceme vyjádřit. Navíc se můžeme – záměrně nebo nezáměrně – občas trochu odchýlit od návyků, slovníku, ba i gramatiky jazyka. Takto každý svým dílem – nezáměrně – můžeme ovlivňovat i vývoj jazyka. Příklady vidíme kolem sebe a jsou spíše negativní.

Ani to ještě není vše. Co když někteří uživatelé toto vše vědí a rozhodnou se toho využít – teď už záměrně – k přímému působení na jazyk jako celek? Tato otázka nás posouvá do oblasti politiky, moci, dobrých úmyslů a dobrého citu. To již asi není téma pro přírodní vědu.

Lze jistě klást další otázky. Je bytost zvaná jazyk přírodním jevem, nebo jde o lidský výtvor? Hned vidíme, že rozlišování věcí či dějů na přirozené a nepřirozené (umělé, dohodnuté, vymyšlené) může jít skrze tyto věci a děje, pokud je vůbec možné.