Kant a ptakopysk

V The New York Review vyšla letos v červnu recenze Colina McGinna na soubor esejí Umberta Eca, vydaných pod názvem Kant a ptakopysk. Šest esejí o jazyku a poznání, mezích a možnostech intepretace má být dílem v obvyklém Ecově stylu, tj. hravým a paradoxním, pohoršujícím i odzbrojujícím. Eco sám tvrdí, že předpokládané úvahy vyplynuly z jistých dluhů (závazků) v jeho Teorii sémiotiky (A Theory of Semiotics 1975, 1976, 1979), týkající se reference (tj. vztahu myšlenky či představy vůči objektu či přináležejícímu jménu), ikonicizmu (tj. napodobení), pravdy a percepce. V první kapitole s názvem O bytí se Eco zabývá tím, že se žádná teorie znaků nemůže vyhnout tomu, co znaky označují. Na počátku byl svět, nikoli slovo. Eco pak klade otázku, zda je realita do určité míry produktem naší lingvistické praxe, zda to, že „něco existuje, je stejně nezbytné říci jako myslet“. Recenzent v této souvislosti vytýká autorovi jistý druh lingvistického idealizmu: nic neexistuje jako realita než naše symbolická intepretace. – Eco dále předpokládá kontinuum obsahu, který zakoušíme a myslíme. Řečí, jazykem, na něm provádíme vivisekci. Naše zkušenost tvoří nedeterminované kontinuum, dokud je nesegmentuje řeč. Taková úvaha ovšem předpokládá „věc o sobě“, která nemá vlastnosti. Pro recenzenta je taková úvaha stejně málo přijatelná jako další, že totiž veškeré vědomí světa je způsobeno interpretací a že žádné přímé nezprostředkované poznání skutečnosti neexistuje. „Všechno vědomí skutečnosti je buď referenční, nebo abdukční,“ píše Eco užívaje při tom termínu Ch. S. Peirce, jedné z velkých osobností sémiotiky konce 19. a počátku 20. století. (Tohoto termínu užívá Peirce v kontextu dedukce a indukce jako třetí možnosti, v podstatě ohledání.) Jestliže tedy veškeré poznání obsahuje interpretační inferenci, pak klíčem k porozumění lidské mysli je studium semiózy, tj. symbolické manipulující aktivity.

Recenzent však stojí na stanovisku, že některé věci jsou nám dány přímo, a semióza tedy není univerzálním rysem poznání.

Nejdelší esej z celého souboru se jmenuje Kognitivní typy a jádro obsahu. Eco argumentuje slavnou historkou o Aztécích. Když prvně uviděli Španěly na koních, bylo to pro ně divné zvíře: nikdy koně neviděli a neměli pro ně slovo, tj. druhové označení. Jiný, leč v mnohém podobný problém musel být řešen v souvislosti s ptakopyskem: člověk byl zmaten tím, že nemohl rozhodnout, zda jde o rybu, ptáka, nebo savce. Obecně řečeno, můžeme mít problém s klasifikováním věcí, s wittgensteinovskou „rodinnou podobností“. Eco nazývá svou teorii kontrakční na rozdíl od teorie kontextuální. Vychází přitom z předpokladu, že procesy vnímání jsou základnější než kulturní procesy. Ve svém dřívějším díle však Eco předpokládal, že pro poznávací aktivity jsou prvotními externí konvenční znaky. Výsledkem bylo nejednoduché vysvětlení základních poznávacích procesů, jako jsou percepce, rozpoznávání, konceptuální kategorizace (tj. zevšeobecnění) ve světle důrazu na roli kulturních znaků utvářejících naše znalosti o světě. Snad by měl Eco uvažovat o vlastním ptakopyskově obrazu světa, a nikoli o našem úsilí klasifikovat toto taxonomicky problematické zvíře. Zvířecí poznání nespočívá na systému kulturních znaků. Ještě méně je však svět ptakopyskův efektem řeči, končí recenzent svou kritiku.

Dychtícím čtenářům, znalým některých Ecových děl teoretických či literárních, pak zbývá rozhodnout, zda se po nové knize pídit či nikoli. Je však předem třeba nahlédnout starý středověký problém v pozadí. Pro nominalisty bude zřejmě Ecova koncepce přijatelná, pro realisty spíše nikoli. Na našem území má ovšem tvorba věci pomocí slov nejen svou teorii, ale i současnou praxi. Vezměte jenom v potaz „toleranční patent“ apod. Otázkou pro nominalisty pak zůstává odpovědnost za zvolená slova.