Proč právě práva menšin

Tato otázka se znovu a znovu opakuje. Když se po r. 1990 v České republice konaly první konference o lidských právech lidí postižených aidsem, zvedla se vlna odporu nejen mezi laiky, ale i v řadách lékařů. Z jakého důvodu mají být chráněni ti, kteří trpí určitým onemocněním, proti „zdravé většině“, kterou ohrožují, když si nota bene za toto onemocnění mohou sami svým promiskuitním chováním? Odborníci ze Světové zdravotnické organizace tehdy trpělivě vysvětlovali, že příslušníci zdravé většiny se nemohou nakazit HIV, jestliže dodržují určitá pravidla, například nemají-li s HIV-pozitivními nechráněný pohlavní styk. Naopak lidé trpící aidsem, který je nevyléčitelnou chorobou, se ocitají v izolaci a naléhavě potřebují pomoc, vědomí lidské sounáležitosti, společenskou ochranu. Bylo zajímavé, že hlasy o „ohrožení zdravé většiny“ se ozývaly souhlasně z celého postkomunistického bloku, zasaženého totalitním myšlením. Nepochybně tento postoj souvisí s tím, že v systému, kde vše, co je odlišné, se buď musí přizpůsobit, anebo žít v izolaci, chybí zkušenost s ochranou menšinových práv.

Nezdá se však, že je tento postoj vázán výhradně na praktiky totalitních systémů. Kniha britského autora Paula Johnsona Hledání Boha – osobní pouť, vydaná v českém překladu (Panevropa Praha, s. r. o., 1997), rozvíjí na několika stranách povážlivé důsledky, které hrozí lidstvu, bude-li podporovat nároky rasových, sexuálních a jiných menšin: Rasová politika zakládá, podobně jako politika sexuální, pro některé lidi alternativní náboženství a v mnohém tu platí stejné námitky. Začíná s legitimním požadavkem, a pak rychle přechází k požadování neoprávněných výsad, ba dokonce na nich trvá. Pozitivní diskriminace je takřka stejně jako její negativní forma morální zlo, protože tím, že jednomu člověku přiznává více práv, musí nutně jiným přiznávat práv méně. (Překlad Vladimír Petkevič a Eva Šlaufová.) V souvislosti s násilným prosazováním ekologicky pozitivních postojů a jejich přerůstáním do společensky nebezpečného extremizmu se autor dostává k obhajobě potírání jeho projevů, které tak lahodí sluchu těch, kdo si přejí bezkonfliktní, harmonický vývoj společnosti. Rozumím autorovi, který své poslání spatřuje v poukazu na to, že k nalezení Boha stačí „otevřít oči“. Svým způsobem s ním i souhlasím. To, co je v jeho knize spíše alarmující, je nepochopení úlohy společnosti při ochraně práv menšin.

Menšiny spoluvytvářejí rozmanitý obraz života společnosti. Přinášejí odlišné prvky kultury, jazyka, náboženství, zvyků, způsobu života, pohledu na svět. Jsou jejím obohacením. Mohou být však i nositeli negativních pocitů. Řekne-li se „menšina“, vybaví se vesměs člověk jiné barvy pleti, který se chová jiným než „většinovým způsobem“. Negativní pocity vůči jinakosti jsou zdrojem diskriminačního myšlení a dovedeno do důsledků též diskriminačního jednání. Institucionalizace diskriminačních tendencí se projevuje v diskriminačních opatřeních. Není-li jako diskriminační vnímána, může prorazit i do formulací zákonodárných aktů. Z praxe je známo, že faktory, jako je výchova či aktuální společenské klima vytvářené postoji politiků a hromadných sdělovacích prostředků, přijímání či odmítání menšin výrazně ovlivňují.

Je třeba připomenout, že existují nejen menšiny národnostní a sexuální, které patří k nejznámějším, nýbrž i menšiny zdravotní (například nositelé určitého onemocnění, které vytváří předpoklady pro zkrácení délky života) a sociální (například lidé s tělesným či mentálním postižením, kteří mají ztížený přístup ke vzdělání, a tím i horší podmínky pro vstup na trh práce). Jsou také menšiny lidí, kteří se nemohou bránit v důsledku věkového omezení: děti, mladiství, starci. Určité menšiny se vytvářejí i politickým rozhodnutím. V historii byly zcela náhodně vybrány ročníky 1921–1924 pro nucené práce v Říši. Menšinou se stávají migranti v zemích, kam přicházejí, ať už z důvodů válečných konfliktů, pronásledování či ekonomického postavení. Stávají se jimi osoby s duševním onemocněním v okamžiku, kdy jim hrozí omezení způsobilosti k právním úkonům, a tím i ztráta občanských práv. Stávají se jimi děti a mladiství, kteří v důsledku selhání vlastních rodin mají ve státních úřednících stanovené své opatrovníky a na základě zákonných opatření přecházejí z jednoho kolektivního zařízení do druhého, až se ocitnou na okraji společnosti.

Rozhodující pro situaci menšin ve společnosti je jejich ztížené ekonomické uplatnění. Řečeno s nepatrnou nadsázkou, mohou se jimi stát dokonce i ženy, kterých je sice ve společnosti poněkud více než 50 %, nicméně autoritativní postoje ostatních jim vykazují omezenější přístup k ekonomickým zdrojům, a tím – kromě jiného – i nižší ohodnocení jejich práce. V České republice zaměstnané ženy dostávají v průměru o třetinu nižší mzdu než muži. Tento ukazatel platí dnes stejně jako před deseti lety. Menšinou jsou také ženy vystavené domácímu násilí. Jak ukazuje zkušenost, jejich postoje se mohou vytříbit a radikalizovat tím spíše, že je veřejné mínění za diskriminované nepovažuje. Tady už patrně zasahují rodově odlišné přístupy. Muži spíše vnímají lidi jako masu, zatímco ženy mají více smyslu pro jednotlivý lidský osud. Cosi jako „ženský“ přístup je v očích mužské populace automaticky řadí k „méně výkonné“ společenské skupině. Muži, kteří v ženách spatřují „anděly“ a opěvují jejich ochranitelský princip, ve skutečnosti přehlížejí legitimní podíl žen na vytváření společenských pravidel.

Menšiny jsou skupiny obyvatel, které zasluhují ochranu, neboť bez ní jsou nebo se mohou stát předmětem diskriminace. To neznamená automaticky přiznávat menšinám „více privilegií“, nýbrž podporu z toho důvodu, že ti, kdo jsou méně početní, se sami nemohou většinovému vlivu ubránit. Jde o působení, které směřuje k určitému cíli. Ochrana diskriminovaných vytváří prostředí, v němž ty prvky společnosti, které zabezpečují její různorodost a další vývoj, nebudou smeteny. Společnost, která vytváří oporu pro většinové postoje, dojde dříve nebo později do názorového stadia, že menšiny jsou odlišné a nepřizpůsobivé, a proto je zapotřebí je přizpůsobit nebo vypovědět ze země, izolovat v nápravných zařízeních či totálně likvidovat. Role „pravicových“ nebo „levicových“ stran je v tomto případě irelevantní. Otázky postavení menšin a většiny ve společnosti se sice mohou příležitostně stát součástí volebního programu, chápou je však spíše občanské iniciativy, jejichž postoje vycházejí z potřeby vyhledat dílčí problém a vyřešit jej za pomoci uplatnění obecně platného principu. Tyto iniciativy kromě jiného vytvářejí modely pozitivního nediskriminačního chování.

Situace se radikálně mění v okamžiku, kdy menšiny dosáhnou splnění svých požadavků. Získají například zastoupení v parlamentu, odstranění diskriminace v právním řádu apod. Je možné, že příslušníci menšiny naleznou účinný způsob jak své názory prosazovat a stanou se skupinou, kterou již není třeba dále podporovat a hájit. Postavení menšin ve společnosti se také může proměňovat podle okolností a společenského klimatu, například při změně převažujícího politického vlivu. Společnost sama ochranné mechanizmy vůči méně početným skupinám nemá. Její členové namnoze tíhnou k zjednodušeným, silovým řešením a k ochraně stejnosti.

„Menšina“ přesně vzato není počet, ale diskriminovaná skupina vymezená společností a právem. Je známým faktem, že v živočišné říši příslušníci jednoho druhu, absurdně například bílí holubi s modrýma očima, shromažďují potravu pro ty, kteří mají bílé peří a modré oči jako oni. Tento druh je příslušníky svého druhu ochraňován a podporován. Jen u druhu Homo sapiens je situace odlišná. Člověk rozumný překonává pravidla daná přírodou. O humanitě lze mluvit teprve tam, kde lidé ochraňují a podporují ty, kteří jsou v nevýhodě nebo jsou nositeli odlišných znaků.