Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Mozaika

Věda na stránkách srpnového tisku
 |  5. 10. 2000
 |  Vesmír 79, 593, 2000/10

Slunce si v mládí dovedlo zařádit

Tvrdí to Helmut Lammer z pracoviště Rakouské akademie věd ve Štýrském Hradci. Se svými kolegy došel k závěru, že záhy po svém zrodu chrlilo Slunce do sluneční soustavy milionkrát intenzivnější proudy záření než dnes. Důkaz prý vědci našli při studiu atmosféry Saturnova měsíce Titanu. Zjistili, že poměr dvou izotopů dusíku je na Titanu 4,5krát vyšší, než je tomu na Zemi. Tento poměr porovnali s poměry na dalších tělesech naší planetární soustavy a došli k závěru, že je to vysvětlitelné jedině tím, že Slunce v prvních 500 milionech let své existence bylo nesmírně aktivní, bouřlivé. Není to tak velké překvapení, protože výzkum mladých hvězd, které jsou Slunci podobné, prokazuje v rentgenovém záření jejich hyperaktivitu. Tolik praví teorie, teď však astronomové získali první nepřímý důkaz.

Suché řeky na Marsu?

Řečiště na Marsu existují, ale netekla v nich voda. Koryta vypadají tak přesvědčivě, že se otázka, kam z nich zmizela voda, zdá být největší záhadou této planety. Australský geolog Nic Hoffman z La Trobe University v Melbourne říká, že řečiště nebyla vytvořena tekoucí vodou, ale tekoucím sopečeným popelem. Šlo prý o obdobné proudy, jaké „zakonzervovaly“ italské Pompeje.

Lidé si přejí, aby na Marsu našli život a podobné podmínky jako na Zemi. Kdyby však koryta marsovských řek byla ztvárněna proudy plynu, popela a drobné tříště, znamenalo by to, že Mars byl chladný a bezvodý už posledních 3,5 miliardy let, tedy déle, než si vědci dosud představovali. Geologové vědí, že takové „suché“ proudy mohou téct velmi rychle a na značné vzdálenosti.

Jiným vědcům se Hoffmanova idea nezamlouvá. „Je podnětná a fascinující, ale jsem k ní velmi skeptický,“ soudí planetolog Jay Melosch z Arizonské univerzity v Tucsonu, není však proti ověřování nápadu v laboratoři. Hoffman si stojí na svém. Říká, že k tomu, aby byly vyhloubeny útvary široké 200 km a hluboké přinejmenším 300 m, není zapotřebí voda.

Kosmické koště

Podnikatele už dnes láká vidina turistických výletů do vesmíru s pěkně vysokými cenami letenek. Zatím lze těžko říci, zda takové putování za pohledem na naši Zemi v podobě modravé koule v temnu okolního prostoru bude větším rizikem než usednout o víkendu do auta. Proto teď v Americe chystají k ochraně astronautů (i budoucích výletníků) jakési kosmické koště, které by před nimi zametalo. Od domácího pometla se liší především cenou, vesmírné čištění dráhy Mezinárodní družicové stanice by mělo přijít na osm miliard našich korun. Bez něj by však s pravděpodobností 1 : 10 mohla být Mezinárodní kosmická stanice v příštích deseti letech poškozena nebo zničena.

Kosmické koště má být pomocí raketoplánu vyzkoušeno v r. 2003. Laserem by drtilo nebezpečné vesmírné i lidské smetí velikosti tenisového míčku. Mezinárodní kosmická stanice by totiž měla být konstruována tak, aby vydržela střety s částečkami menšími než 1 cm. Kusy větší než 10 cm jsou objevitelné ze Země a lidé by o nich mohli vědět dříve a vyhnout se jim. Takže „koště“ je určeno k likvidaci těles o velikosti 1–10 cm. I tato malá tělesa jsou vzhledem k jejich velké rychlosti nebezpečná, protože při nárazu na stěnu kosmické lodi se mohou rozdrobit. Místo zásahu „puškou“ bychom pak byli rozstříleni „brokovnicí“.

Zabránit by tomu měl projekt Orion. Jeho cílem je ničit laserem uměle připravené smetí, které bude vybaveno hlásičem polohy, aby se vědělo, zda skutečně bylo z oběžné dráhy stanice odstraněno. Projekt má však i své politické zabarvení. Laser, který by malá tělíska drtil, může být zároveň nebezpečnou zbraní. A tak si tento způsob likvidace kosmického smetí vyžádá dostatek mezinárodní důvěry.

Nový dalekohled pro pátrání po vesmírném rozumu?

Pátrání po mimozemských civilizacích dostává výraznou finanční injekci. Objevované planety u jiných sluncí, kterých známe už půl stovky, svou velikostí ani drahami neslibují vhodné životní poměry pro bytosti typu lidí, ale přece jen naznačují možnost, že tam někde v hlubinách vesmíru musejí být planety podobné Zemi.

Otázka, zda je někde mimo nás rozumný život, láká i lidi, kteří jsou bohatí. Spoluzakladatel společnosti Microsoft Paul Allen poskytl jedenáct a půl milionu dolarů a dřívější vedoucí manažer této společnosti Nathan Myhrvold přidal jeden milion na výstavbu obřího rádiového dalekohledu pro pátrání po jiných rozumných bytostech. Projekt teleskopu vypracovává Americký ústav pro pátrání po mimozemských civilizacích spolu s Kalifornskou univerzitou v Berkeley. Přístroj bude mít podobu několika set menších talířových antén umístěných na ploše 109 000 čtverečních metrů. Přijde na 26 milionů dolarů a má být připraven k pozorování v roce 2005.

Pokusný termonukleární reaktor ITER ve Francii

Francie formálně navrhla, aby se ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor) budoval na jejím území. Projekt ustrnul v roce 1998, kdy jej v podstatě opustily Spojené státy. Zbývající partneři – Japonsko, západní Evropa, Rusko a Kanada – nevěděli jak dál, protože hostitelská země měla uhradit čtvrtinu sumy, kterou by mělo experimentální zařízení stát. Francie navrhuje, aby se ITER postavil v Cadarache na jihu země, u laboratoří francouzské Komise pro atomovou energii.

Po člověku a myši šimpanz?

Ajit Varki, biolog z Kalifornské univerzity v San Diegu, navrhuje, aby se po zmapování lidského genomu věnovala pozornost našemu nejbližšímu příbuznému ve světě zvířat – šimpanzovi. Připomíná, že máme genom z 99 % společný a poznané lidské geny by tedy mohly být při zjišťování šimpanzích genů dobrým průvodcem.

Podle Varkiho by právě porozumění nepatrným genetickým rozdílům pomohlo humánní medicíně pochopit, proč šimpanz dokáže odolávat takovým chorobám, jako je aids, malárie či Alzheimerova nemoc, a najít nové léčebné postupy.

První klonovaná prasátka jsou překvapivě zdravá. Mláďata narozená 4. března netrpí žádnými problémy, na které jejich předchůdci umírali v prvních měsících života. Alan Colman z PPL Therapeutics blízko Edinburgu, společnosti, která přispěla ke klonování ovce Dolly, to vysvětluje tím, že prasata byla klonována ve dvou fázích. Poté, co byla spojena buňka dospělého prasete s vajíčkem, jehož genetický materiál byl odstraněn, přenesli vědci jádro do oplozeného vajíčka bez jeho vlastního jádra. Podle Colmana tento dvojitý přenos zajistil zvířatům lepší zdravotní stav.

Průmysl žádá genově pozměněné brambory

Brambory, které by ve svém škrobu obsahovaly víc amylózy na úkor amylopektinu, se snaží vyšlechtit výzkumníci firmy Univeler (o transgenních bramborách viz Vesmír 79, 503, 2000/9). Připomeňme školní vědomost, že škrob je polysacharid, složitá organická makromolekulární látka složená z amylózy a amylopektinu, a je zásobní látkou v některých rostlinách, např. v bramborách, kukuřici, pšenici či rýži. 70 % produkce škrobu končí v průmyslu, který má především zájem o škrob se zcela určitými fyzikálně­chemickými vlastnostmi, tj. obohacený o některou ze složek. Normálně je v bramborovém škrobu 20 až 30 % amylózy a 70 až 80 % amylopektinu. Badatelé z Univeleru se již pokusili poměr zmíněných složek škrobu pozměnit a získali brambory, jejichž škrob obsahuje až 38 % amylózy (brambory tedy mají o 5 % amylopektinu méně). Po kukuřici se brambory stávají druhou transgenní plodinou, která dokáže produkovat velmi vysoký obsah amylózy.

Nový lék proti kouření?

Kolikrát jste už přestali kouřit? Pětkrát, desetkrát, nebo třicetkrát jako Mark Twain, který to PROTO považoval za tak snadné? Jaké šidítko lze při tom využít? Kanadští vědci tvrdí, že našli nový lék, který by prý mohl v boji proti této droze pomoci. Při demonstraci účinků léku dali dvanácti kuřákům spolu s nikotinem buď placebo, nebo pár miligramů methoxalenu. Kuřáci, kteří dostali methoxalen, zničehonic prodlužovali pauzy mezi jednotlivými cigaretami a pokaždé si šlukli výrazně méněkrát, takže aniž si to uvědomili, omezili kouření na polovinu. Například místo třiceti cigaret měli chuť jen na patnáct. Co tedy může nahradit dejme tomu nikotinovou žvýkačku? A jak se objev zrodil? Edward Sellers z Torontské univerzity si všiml, že lék proti kožní nemoci lupence snižuje závislost na nikotinu. Proto tento lék analyzoval a zjistil, že jedna ze dvou set jeho složek (methoxalen) blokuje v těle enzym, který významně ovlivňuje metabolizmus nikotinu v organizmu – udržuje hledinu nikotinu v krvi až dvojnásobně vysokou. Kuřák proto pocítí nutkání sáhnout po další cigaretě mnohem později. O zázračný „lék proti kouření“ tedy nejde, ale ani omezené množství cigaret není marné, pakliže nenajdeme dost vůle přestat.

Kolik se platí za cigarety?

Lékaři, ekonomové či politici se často ptají, kolik vlastně společnost za kouření zaplatí. Odpovědi se ale velice často rozcházejí. Kolik státní pokladna získá na daních za tabákové výrobky, lze spočítat snadno. Hůř se zjišťuje, co společnost zaplatí za léčení nemocí podmíněných kouřením, o kolik se v důsledku kouření zvyšuje nemocnost, kolik se ztratí předčasnými úmrtími a kolik se naproti tomu „ušetří“ na penzích pro předčasně zemřelé kuřáky.

Pět lékařů z univerzitní nemocnice v Hamburku se pokusilo spočítat, kolik Německo platí za léčbu kuřáků a kolik Němci vinou kouření ztrácejí ze svých výdělků. Došli k závěru, že ročně Německo kvůli kouření ztratí částku 32 miliard marek (což odpovídá zhruba 585 miliardám Kč). Má to být výpočet skutečně odpovědný, nicméně mluvčí Evropské společnosti, která se věnuje chorobám dýchacího ústrojí, tvrdí, že finanční částka musí být podstatně vyšší. Němečtí vědci prý nevzali v úvahu důsledky pasivního kuřáctví a jiné druhy rakoviny než plicní.

Jak si přiděláváme trable

Občas slýcháme varování, že bychom s oteplováním naší planety měli už konečně něco dělat (výrazněji omezit vypouštění spalin z komínů, z výfuků aut), abychom se nakonec v naší atmosféře „neuvařili“. Vyznívá to stále jen jako vize, která většinu z nás neznepokojí. Vždyť oproti roku 1990 je na Zemi pouze o 0,8 °C tepleji a za 100 let prý bude „jen“ o 3 °C víc. – Máme to brát tak, že aspoň budeme v zimě míň mrznout?

V Británii se sešla vědecká konference, kterou uspořádalo pracoviště zkoumající problematiku dopravy. Analýza, co se stane s britskou dopravou, jestliže se Země bude dál oteplovat, rozhodně není radostná. Teplejší podnebí promění mrholení v lijáky. Sněhové vánice budou sice méně časté, ale o to vydatnější. Anthony Astbury z Britského meteorologického úřadu připomenul, jak se v prosinci 1990 na 36 hodin zastavila doprava na dálnici M6. V příštím století lze prý takové příhody očekávat daleko častěji. Vlaky budou při vydatnějším sněžení nabírat větší zpoždění. Dnů, ve kterých naprší více než 25 mm, má přibýt o 250 %, což vyvolá častější záplavy i sesuvy půdy. Podmáčená země způsobí, že se budou množit vývraty stromů, k čemuž přispějí také intenzivnější vichry.

Bouřky budou v Británii běžné nejen v létě, ale po celý rok. (Podobného trendu jsem si všiml i v Čechách: v posledních dvou letech jsem zažil víc zimních bouřek než za celý svůj předchozí život.) V roce 1999 způsobily bouřky na železnici v Británii čtyřikrát víc výpadků proudu než v předchozích letech. Pochopitelně nejde jen o Británii. V řadě zemí – např. v severních oblastech Ameriky nebo Ruska – ležel většinou sníh na silnicích od listopadu do března. V budoucnu prý bude v tomto období roztávat a zase mrznout, takže jízda bude (i se sněhovými řetězy) o dost nebezpečnější.

Život je plný paradoxů: Právě doprava, která je oteplováním Země ohrožena, k němu zároveň sama podstatně přispívá. Dostane lidstvo konečně rozum a bude se odpovědněji snažit, aby zamořování ovzduší spalinami oxidu uhličitého výrazně kleslo?

Omítka proti zemětřesení?

Každý rok při změtřesení zahyne na naší planetě v průměru na deset tisíc lidí. Většinou to mají na svědomí hroutící se budovy. Když se pod stavbou pohybuje země, jsou poškozeny styky zdí a stropů, padají komíny, výškové budovy se mohou i překotit.

Tisíce a tisíce takto poničených budov už lidé viděli, ale stále tento pohled nabízí nová poučení. Američtí vědci se často divili, proč se některé domy v Kalifornii nezřítily, zatímco jiné – zdánlivě odolnější – ano. Výzkumníci z Kalifornské univerzity v San Diegu si myslí, že přišli na to proč. Odolnější se ukázaly být domy, které byly pečlivě omítnuty (do vápna se tam dává jemně drcený mramor). A tak v univerzitní laboratoři stavěli na obří desku kopie typických zdejších domků s dřevěnou konstrukcí a napodobovali zemětřesení, které zasáhlo Kalifornii v roce 1994 (dosáhlo hodnoty 6,7 Richterovy stupnice a způsobilo škody za dvacet miliard dolarů). V domku, který nebyl omítnut, posunulo umělé zemětřesení horní patro až o 12,5 cm oproti přízemí, kdežto omítnutý dům utrpěl daleko méně. Vedení elektřiny i vodní potrubí byly sice vytrhány ze zdí a police upevněné na zdech spadly, ale hořejšek domu se oproti základům posunul o pouhé 2,5 cm. Vědci nyní zkoumají detaily konstrukce a provedení omítky, při kteréch dům nejvíce absorbuje otřesy. Vhodná omítka chrání domek, jako by byl zpevněn betonovým krunýřem, a tak se rýsuje možnost, jak poměrně levně chránit před zemětřesením i starou kalifornskou zástavbu.

Kdy se v SSSR začala vyrábět atomová puma

Opět se trochu poodhrnula opona nad vývojem sovětských jaderných zbraní, a to díky třem dílům knihy Atomový projekt SSSR. Historici toto dílo hodnotí jako nejúplnější, založené na dosud utajených pramenech a vyvracející řadu legend i lží. Knihu uvádí dokument Dopis pracovníků Leningradského fyzikálnětechnického ústavu V. M. Molotovovi z 5. března 1938, v němž se píše o potřebě experimentální základny jaderného výzkumu. Autoři dopisu upozorňují na výzvu světového badatelského výzkumu atomového jádra sovětským vědcům: Studium atomového jádra se stalo jedním z ústředních problémů přírodovědy. Pod dopisem jsou podepsáni například A. Joffe, I. Kurčatov, A. Alichanov, L. Arcimovič a J. Frenkel.

Vláda reagovala usnesením kvantitativně i kvalitativně překonat zaostávání technického vybavení jaderného výzkumu za kapitalistickými státy, zvláště za Amerikou. 24. ledna 1939 poděkovali Kurčatov a Alichanov Molotovovi za kladnou odezvu na dopis. Rozhodnutí vlády pochopitelně zůstávalo stále jen na papíře, ale diskutovalo se o něm a sovětští fyzici získali naději. Další usnesení následovalo. Koncem listopadu 1938 byla vytvořena stálá Komise pro atomové jádro při Fyzikálně-matematickém oddělení Akademie věd Sovětského svazu. 28. ledna 1939 prezidium Akademie věd předkložilo Radě lidových komisařů materiál O organizaci prací pro studium atomového jádra ve Svazu.

V knize je publikována přednáška I. V. Kurčatova O problému uranu z února 1940 a memorandum V. I. Vernadského, A. J. Fersmana a V. G. Chlopina náměstkovi předsedy vlády N. A. Bulganinovi O technickém využití vnitroatomové energie z 12. července 1940. Do realizace zvládnutí jaderné energie bylo pochopitelně daleko – Sovětský svaz žil tíhou války i nedůvěrou v možnosti využití atomové pumy. Tato prehistorie atomového projektu SSSR se v knize odráží např. v usnesení prezidia AV SSSR z 30. července 1940 vytvořit komisi pro uran nebo v dopisech, které si v létě a na podzim 1940 vyměnovali s prezidiem Akademie A. Joffe, V. Maslov, F. Lange a I. Kurčatov. Je tu zveřejněna i žádost ze 17. října 1940 o udělení patentu Využití uranu jako výbušniny a jedovaté látky, o který požádali charkovští vědci V. Maslov a V. Špinel. Zdůrazňují, že by mohla být vyrobena atomová bomba schopná zničit Londýn nebo Berlín. (Toto memorandum bylo napsáno jen o něco později než proslavený dokument německých emigrantů Otto Frische a Rudolfa Peierlese adresovaný britské vládě v březnu 1940, který přesvědčil Británii, že je nutno se atomovou pumou seriózně zabývat, protože se na ní pracuje i v Německu.)

V knize jsou publikovány také dokumenty o práci sovětské výzvědné služby, a to zvláště v USA a Spojeném království. V situaci, kdy se nedostávalo času ani prostředků, byla atomová špionáž pro Sovětský svaz naprosto nezbytná, aby sovětští vědci nebloudili.

V dopise z 27. listopadu 1941, který psal Kurčatov Molotovovi, jsou analyzovány získané špionážní informace a konstatuje se, že při přechodu k praktickému experimentování bohužel sovětská věda výrazně zaostává za Anglií i Amerikou. Vedoucí orgány SSSR totiž stále nebyly o možnosti sestrojení atomové pumy přesvědčeny. A tak ještě v únoru 1943 Státní výbor obrany žádal, aby Kurčatov opět předložil zprávu o „možnosti vytvořit uranovou bombu nebo uranové palivo“. A přitom se v Anglii a v Americe soudilo, že kdesi za Uralem se už na bombě intenzivně pracuje. A hrozilo nebezpečí, že v těžké válečné době bude program studia atomu zrušen, aby všechny prostředky mohly být věnovány na okamžité potřeby armády.

Přelom názorů sovětských představitelů se však konečně odrazil v Kurčatovově dopisu M. G. Pervuchinovi ze 7. března 1943. Právě v té době se totiž sovětská špionáž dozvěděla o tom, že Britové pracují na atomové bombě spolu s Američany. Sovětské vedení to považovalo za zradu spojence. Když Roosevelt a Churchill začali 19. srpna 1943 v Kanadě projednávat za nejpřísnějšího utajení společnou práci na atomové bombě, Sověti znali už před zahájením jednání přesný program budoucí porady. V ty dny se právě SSSR rozhodl zvýšit tempo při vývoji sovětské jaderné zbraně a uvolnil na to potřebné prostředky. Zpoždění se však dalo těžko dohnat.

Poznámky

1) Pozn. red: Účinnost přenosu jádra somatických buněk, měřena jako poměr úspěšně donošených embryí k celkovému počtu vajíček, se pohybuje kolem 1–2 %. U prasat se setkáváme s dalším problémem, a to že jsou zapotřebí alespoň 4 kvalitní embrya, aby se vyvolala a udržela březost. Ve zmiňovaném experimentu bylo přeneseno 185 embryí získaných jednofázovým přenosem jádra třem náhradním prasnicím a 401 embryí získaných dvoufázovým přenosem jádra 7 náhradním prasnicím. Z těchto sedmi prasnic u dvou vznikla březost a z nich jedna donosila pět selátek, která přišla na svět císařským řezem. A kam směřují snahy experimentátorů? K vyřazení genu odpovědného za enzym se strašidelným názvem α-1,3-galaktosyl transferáza, který je odpovědný za to, že na povrch prasečích buněk se naváže xenogenní galaktóza. Zjednodušeně řečeno, tento cukr má na svědomí odvržení prasečích tkání při xenotransplantacích. (Nature 407, 86–90, 2000)

Citát

Z kapitoly Velký teror v knize S. Courtois et al.: Černá kniha komunismu

Stejně tak došlo i na vědecké kruhy, které měly byť vzdálený vztah k politice, ideologii, hospodářství nebo obraně. Největší odborníci v leteckém průmyslu, jako byl Tupolev (konstruktér slavného letadla) nebo Korolev (otec prvního sovětského vesmírného programu), byli zatčeni a odesláni do jedné z oněch prvních výzkumných jednotek NKVD, které popsal Solženicyn v Prvním kruhu. Zatčeni byli rovněž téměř všichni (27 z 29) astronomové z velké observatoře Pulkovo; téměř všichni statistici z Ústředního vedení národního hospodářství, kteří v lednu 1937 provedli sčítání lidu následně anulované...

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné