Evangelista Lukáš

První literárně fixovaná podoba křesťanství (Pavlovy listy, zhruba od pol. 1. století) nevyžadovala životopisné detaily o Kristu. Stačilo vyznání, že Ježíš byl Kristem (Mesiášem), tedy Božím pomazaným, naplněním dávného očekávání, prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Víra byla formulována spíše aplikací biblických textů, které vyjadřují očekávání Mesiáše, na Ježíšovu postavu jen volně umístěnou v čase a prostoru a s mlhavými obrysy životního příběhu. Pro vykreslení Krista se alespoň nepřímo a nepřiznaně používala též mimobiblická literatura (např. spisy Esejců a Filóna Alexandrijského) a vyprávění o podobných postavách v příbuzných antických tradicích.

V konfliktu s gnostickým křesťanstvím potřebovala pozdější vítězná hlavní linie křesťanství hutnější faktografii o Ježíši z Nazareta. Staré mýty a proroctví se odívají do kvazihistorického roucha. Přibližně tři desetiletí po předpokládaných událostech a později vznikají známé texty, vyjadřující víru v Ježíše jako Krista pomocí příběhů a souborů výroků jemu připisovaných. Jde především o evangelia, z nichž čtyři - pod tradičními jmény autorů Matouš, Marek, Lukáš a Jan - byla pojata do Bible, a sice na začátek její křesťanské části zvané Nový zákon.

Lukáš je znám jako autor (sestavovatel) třetího kanonického evangelia. Na základě podrobné analýzy textu se má za to, že pisatel použil v té době již existující stručné Markovo evangelium. Druhým pramenem měl být sborník výroků připisovaných Ježíšovi, který se však do současnosti nedochoval. Značná část látky evangelia je jedinečná, na těchto pramenech nezávislá.

V dalších částech Nového zákona jsou také zmínky o Lukášovi. Spojíme-li je dohromady a doplníme je nejstaršími tradicemi, můžeme uvést několik hypotetických životopisných údajů. Lukáš měl být pohanského původu a pocházet z významného syrského (dnes už neexistujícího) města Antiochie. Asi byl společníkem a pomocníkem apoštola Pavla, malířem a lékařem. Bibličtí badatelé tvrdí, že v řeckém textu evangelia při popisech Ježíšových uzdravovacích zázraků používá tehdejší odbornou lékařskou terminologii.

Autor evangelia připisovaného Lukášovi si klade za cíl znovu od počátku důkladně převyprávět všechno, co už jiní před ním shromáždili. Výslovně se obrací na „vznešeného Teofila“. Může ale jít o symbolického představitele lidí pohanského (nikoli židovského) původu, kteří milují Boha (jméno Teofil lze přeložit jako Bohumil) a hledají pravdu a životní orientaci v křesťanství nebo na jeho prahu. Lukášův Ježíš je podobný soudobým učitelům a uzdravovatelům z Lukášova domovského prostředí. Vystupuje zřetelně jako zachránce chudých, zbědovaných, nemocných, pohrdaných a vyvržených. V kontrastu s dobovými a místními tendencemi je zvláště pozorný k ženám. Lze říci, že v Lukášově evangeliu nejsilněji ze všech zaznívá sociálně-kritický motiv. Výrok (převzatý ze staršího pramene), který evangelista Matouš vkládá Ježíšovi do úst v podobě Blahoslaveni chudí v duchu, tlumočí Lukáš slovy Blahoslavení chudí. Lukáš se zřetelně vyslovuje, že Ježíš je Pán, což může být vyloženo vlastně jako božský titul, a že je Spasitel, tedy zachránce a uzdravovatel. Z textu lze vyčíst, že spása je určena všem lidem.

Lukáš bývá též uváděn jako autor novozákonních Skutků apoštolů. Pokládá se za možné, že tento druhý text sestavil Lukáš, resp. autor Lukášova evangelia, z několika pramenů. Možná byl autorem některých částí, ale celek redigoval později někdo jiný. Hlavním tématem je život církve (společenství křesťanů) v prvních desetiletích. Prvotní místní církve se předkládají jako vzor. V čase formování textu, ve třetí křesťanské generaci, snad už bylo potřebné tuto normativní dobu připomínat. Návraty k těmto idealizovaným počátkům byly obsahem i pozdějšího připomínání a reformních snah.

Lukáš jako předpokládaný autor býval bližší křesťanům, kteří se těžko smiřovali s institucionalizací církve, např. stoupencům kontroverzního alternativního hnutí kolem Markióna (které se ovšem záhy také institucionalizovalo). Markiónisté předkládali v první polovině 2. stol. poněkud odlišnou verzi Lukášova evangelia. Odmítali mj. Skutky a některé další novozákonní spisy, které jsou i dnes pokládány za pseudoepigrafické (s nesprávně uvedeným autorským záhlavím). Podobně jako apoštol Pavel, leč radikálněji, zdůrazňovali svobodu křesťanů od mojžíšského Zákona. Oficiální podoba obou textů připsaných Lukášovi se nesnadno rekonstruuje, protože v prvních stoletích kolovaly, též vlivem markiónizmu, jejich různé regionální (obšírnější a stručnější) verze.