Vesmír

Hle! Na úpatí Řípu

vidím muže, an, do pochvy uloživ kladivo, jímž byl z opuky vyklepával pozůstatky mořské zvířeny, podává pravici příchozímu, řediteli železných hutí, a, ukazuje na magnetickou střelku v ruce jeho, klade otázku: „Jaký výsledek?“ „Soudím, že čedič Řipský jest na kysličník železnatý velmi bohatý,“ zněla odpověď. „Dobře máte, pane řediteli, obsahuje víc než 20 % kysličníku železa,“ ozývá se hlas třetí – hlas blížícího se občana Podřipského, jenž, shledav se zde s bývalými soudruhy, vřele je vítá a pokračuje. „Předce však pochybuji, že čediče našeho budete moci užiti jakožto přísady k rudám železným.“

Vesmír 1. dubna 1879, s. 138

Pohled na krajinu Řipskou.

Kdykoli s buližníkové skály vrchu Ďáblického (Ladví), nejvyššího to bodu okolí Pražského, rozhlížím se po Čechách severních (v nichž sotva jest krajinky, která by zevrubně nebyla známa zrakům mým), tu rozpomínám se na dojmy, jež na mě působily krásy našeho Středohorského ráje – tam daleké rozhledy s Milešovky, s vrchů Kostomlatských, Lovosických, Litoměřických, za nimiž kryjí se malebné stráně a rozkošná údolí. Vesmír 1. dubna 1879, s. 137

Krajina roudnická,

vyschnuvši zúplna, přeměnila se na rovinnou souš, tudíž nezachovala nižádných zbytků ústrojenstva z té nové doby; ale břehy jezer, jež mezi Litoměřicemi a Děčínem byla pozůstala, [...] zůstavila svědectví o životu pozemního a sladkovodního tvorstva. Malá návrší pokrývala se hustými lesy javorů, sosen, cypřišů, topolů, palem, vavřínů, ořechů; širé pláně zelenaly se bujnými travinami, do nichž co do nového eldorada stěhovali se ssavci slonovití a nosorožci. Vesmír 1. dubna 1879, s. 138