Aktuální číslo:

2018/6

Téma měsíce:

Komunikace

Jazyk podskalských vorařů

 |  5. 1. 2000
 |  Vesmír 79, 56, 2000/1

U nás vstoupila voroplavba do historie kolem roku 950, kdy byla do Čech po vodě dopravována sůl ze Saska. Voraři byli odedávna při práci v neustálém styku, jejich bezpečnost vyžadovala dokonalou souhru, a proto si záhy vytvořili svůj osobitý jazyk. Od jara do podzimu jezdili rázem (slangový výraz pro jednu cestu), domů chodili lantem (z něm. Land, míněn břeh). Centrem plaveckého života bylo pražské Podskalí, kde měli voraři již od 15. století svůj úřad (plavecký cech) a celnici (Na Výtoni), v níž se platila naturální dávka z plaveného dřeva. Někdy se mluví dokonce o podskalském podřečí pražské češtiny, nicméně se „podskalština“ a vorařský profesní slang tak dalece prolínají, že hranici mezi nimi lze těžko vymezit.

Vyjděme od voru jakožto vorařova „výrobního prostředku“ a zároveň „přechodného bydliště“. Dnešní význam dali slovu vor právě voraři. Původně označovalo ohradu z klád (viz např. ukrajinské voryna – laťkový plot), a teprve později tak plavci začali nazývat své pltě (z ř. pleo – pluji). Slovo prám (něm. Prahm, z ř. poros – přechod, brod) sice zdejší voraři nepoužívali, zato však se v jejich jazyce neustále setkáváme s odvozeným slovem pramen, označujícím řadu spojených vorů (prámů). Někdy se řadě vorů říkalo také štráf (z něm. Streifen).

Všichni voraři byli nějak ovlivněni němčinou. Při většině rázů pluli až do Německa, kde na ně na severu působila saská nářečí, na jihu nářečí šumavských Němců. Na plavce z Podskalí navíc měla vliv značně poněmčená pražská čeština. Například šrek (Schreck) byl silný sochor k brzdění voru (ovládal jej šrekař), na veřtatu (Werkstatt) se zhotovovaly součástky k vázání voru, štajrmon (Steurmann) byl kormidelník. Němčinu připomínaly i podskalské přezdívky pro plavce abrkšvint (aber geschwind – „ale rychle“) či pajžulán (Peitschulan – „vozatajec“). Zkomolení nemusí nutně znamenat neznalost němčiny, mohlo být záměrné. V jazyce vorařů totiž najdeme i křížení a překrucování češtiny: ze slov kotrmeleckoulet vzniklo sloveso kotroulet, z vostejchat a slejchat sloveso voslejchat apod.

Základ vorařského slangu pochopitelně spočívá v českých slovech. Zajímavá je rozmanitost povolání: sekáč (též řezáč, štípač či štěpač) tahal „lavice“ ledu při ledování, nakladač kusy ledu nakládal na fůry (házeč je tam házel), lopatář shraboval ledovou tříšť; rovnač v ohradě rovnal dříví, prkenář rovnal nařezaná prkna, koncař řezal konce dříví, štípák štípal zbytky. Vejtoník vytínal klády jako clo z pramenů, bidelník uváděl vor v pohyb, houžvař kroutil houžve k svázání klád, jímkař dával pozor na jímku při správce jezu, pousteckej reguloval stav propustí. Pojmenován byl i každý nástroj (lapač – kůl k „lapání“ pramenů, čapadlo – místo k „čapání“ vorů) a každá součást pramene (viz obrázky J. Čáky).

Vodní tok býval v různém stavu: dřenice označovala pohyb odcházejících ledů, vejhradnice stav vody, při němž musí být jezy vyhraženy, záslepnice vysoký stav vody, valina nejprudší tok, rozmarka nejistý stav. Když se Černá votelila, odcházely ledy. A proč Černá? Každé řece voraři přiřkli barvu – Černá byla Vltava, Žlutá Lužnice, Zelená Otava, Zelenohnědá Sázava.

K čemu je to všechno dobré? zeptá se prakticky uvažující člověk. Třeba k poznání, že ne každý Pramenáč na mapě nutně musí skrývat studánku – co když se na tom místě přivazovaly prameny? Nebo k objasnění, proč jsou všechna tři česká Podskalí právě u Vltavy – nejenže jsou vltavské břehy vesměs skalnaté, ale určitý typ jména má svůj čas, kdy se šíří jako infekce. A až s vámi pražská tramvaj zastaví na Výtoni, budete možná vědět své. Z celého Podskalí už zbyla jen Výtoň, přesněji domek, v němž bylo instalováno podskalské muzeum. „Kdyby zašlo Podskalí, Čechové by plakali,“ zpívá se v jedné Hašlerově písničce. Snad ještě nezašlo úplně, když se dochovalo alespoň svědectví o jeho jazyce. 1)

Obrázky

Poznámky

1) Informace o slangu jsem čerpala z knihy Boženy Zimové: Vorařský slang starého Podskalí, Rozpravy ČSAV 75/7, Praha 1965; viz též B. Zimová: Dřevěnej chleba, Vesmír 79, 45, 2000/1.

Ke stažení

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Tři sestry postmoderních válek

Tři sestry postmoderních válek

Eva Bobůrková  |  4. 6. 2018
Mohli to být i vaši sousedi, ale teď to jsou váleční zabijáci. Proč jdou tito chlapi do války? Jiní muži jdou zase vydělávat do ciziny a v rodné...
Tajná služba hlásí

Tajná služba hlásí

Tereza Petrusková  |  4. 6. 2018
Nepochybně i teď, kdy čtete tyto řádky, někdo ve vaší blízkosti odposlouchává. Nemusí to být nutně policie, podezřívající vás z organizovaného...
Neznámá tvář molekul života

Neznámá tvář molekul života

Ondřej Vrtiška  |  4. 6. 2018
Vztah nukleových kyselin a proteinů je podle středoškolských učebnic poměrně prostý. DNA nese dědičnou informaci, RNA je její poslíček a proteiny...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné