Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Divocí koně líbají svou zem

Návrat koně Převalského do přírody
 |  5. 9. 1999
 |  Vesmír 78, 522, 1999/9

Kůň Převalského (Equus przewalskii) žil původně od Střední Asie až po Volhu a Don, ale ještě začátkem 18. století byl rozšířen téměř k Obu (viz též Vesmír 73, 160, 1994/3; Živa 1998/6, 274–277). Před sto lety, v době prvých importů do zajetí, obýval rozsáhlé oblasti jihozápadního Mongolska i severozápadní Číny; ohnisko jeho výskytu leželo pravděpodobně mezi 89–94° v. d. a 44,5–45,5° s. š. V tomto prostoru se udržel zhruba do 40. let našeho století, potom se jeho stavy začaly prudce snižovat. Příčin bylo více:

  • nekontrolovaný lov u napajedel (již od 30. let),
  • střílení zvířat na migračních cestách,
  • zabírání napajedel a pastvin pro stáda domácích zvířat,
  • několik po sobě jdoucích zim s vysokou sněhovou pokrývkou a ledovou krustou („dzut“).

Od 50. let žil kůň Převalského jen v úzkém pásu při hranici jihozápadního Mongolska a severozápadní Číny. V roce 1958 odhadoval A. G. Bannikov počet volně žijících koní na čtyřicet, avšak o dva roky později žila podle D. Cevegmida v pohoří Tachijn Šar-Nuru již jen dvě stáda, v jednom šest koní, ve druhém čtrnáct. O posledních pozorováních píše O. Chagdarsouren: Doktor N. Dovčin, který navštívil džungarskou Gobi speciálně proto, aby našel divoké koně, spatřil v červnu 1967 malé stádo, celkem pět zvířat, na severních svazích pohoří Edrengin Nuru, vedlejšího hřebene Tachijn Šar-Nuru… O rok později, 28. května 1968, jsme – Dovčin a já – viděli dospělou klisnu s ročním hříbětem a ještě týž den dospělého hřebce, 29. května pak dvě mladá zvířata. Bylo to mezi horou Chalzan a prameny Toodgijn-us, tj. v místech, kde se táhne široké horské údolí od severozápadu na jihovýchod podél severního předhůří Tachijn Šar-Nuru… V r. 1969 byl v těchto místech Dovčin se svými kolegy. Hlavním cílem jeho výpravy bylo vyfotografovat divoké koně v přirozených podmínkách. To se jim nepodařilo, dokonce žádného koně ani nespatřili.

Všechna další hlášení o koních Převalského ve volné přírodě byla mylná. Šlo o záměnu se zdivočelými domácími koňmi nebo s mongolskými divokými osly džigetaji (Equus hemionus hemionus).

Vyhynutí koní Převalského ve volné přírodě v 60. letech bylo naštěstí provázeno rychlým růstem jejich početního stavu v zajetí. Pražská zoologická zahrada začala vydávat mezinárodní plemennou knihu koní Převalského r. 1960, kdy žilo v zajetí po celém světě 59 jedinců. Roku 1970 jich bylo 161, r. 1980 již 388 a r. 1990 dokonce 961. Tak vznikla myšlenka vrátit koně Převalského do přírody.

Díky velkorysosti paní D. Stammové-Bachmannové ze švýcarské nadace „Werner Stamm Stiftung zur Erhaltung seltener Einhufer“ jsem měl v červnu 1998 možnost navštívit přípravnou stanici Tachintal a seznámit se s oblastí posledního výskytu divokých koní. Viděl jsem nejen Chonin-us, na jehož březích byli r. 1968 zastiženi poslední volně žijící jedinci, ale i další vodoteče připadající v úvahu pro koně. Zdá se, že nedostatek vody návratu tohoto zvířete do přírody nebrání.

Přímé pronásledování koní Kirgizy a Kazachy již není aktuální. Kůň Převalského se postupně stává jejich erbovním zvířem. Nehrozí už ani zabírání napajedel stády domácích zvířat. Cestou jsme se s žádnými nesetkali, i když zejména kolem Tawan Ovoo ležela na zemi místy souvislá vrstva ovčích a kozích bobků (pastevci tudy ženou stáda dvakrát ročně, v květnu a v září). Velkým problémem zůstavají jen klimatické podmínky. Nepříznivé zimy vyvolají u silné populace přechodné snížení stavů, avšak pro malá stáda zvířat odchovaných v zajetí mohou být osudné. Potvrdí-li se rozrůstání pouště v jihozápadním Mongolsku a severozápadní Číně, dostanou se do prostředí pod hranicí ekologické únosnosti nejen koně Převalského. Svou roli při tom mohou sehrát vlci. Velký význam má vhodná volba původu vysazovaných zvířat – koně odchovaní v zajetí na jižní polokouli mají pak na severní polokouli v zimě letní srst.

To neznamená, že bychom se neměli o návrat divokých koní pokoušet. Nemůžeme je držet další století (15 generací) v zajetí a při naplnění chovatelských kapacit uměle omezovat jejich reprodukci (jak se již stalo) nebo je vysazovat do rezervací (jak se stává), v nichž klimatické, půdní, potravní ani další podmínky neodpovídají přirozeným potřebám tohoto druhu.

Proto byla přivítána iniciativa německé nadace Christian Oswald Stiftung (COS), která založila stanici Tachintal. Leží při severovýchodní hranici zóny B v Gobijském národním parku a skládá se ze šesti jurt a jedné maringotky. Dnes je zde na ploše 200 ha pět výběhů. Koně se sem dopravují letecky a připravují se zde na život ve volné přírodě. Jako první byli v červnu 1992 do Tachintalu dopraveni dva hřebci a tři klisny, které jsem z pověření COS vybíral v ukrajinské stanici Askanija Nova. Jedné z klisen se v září narodilo hříbě – klisnička. Stádo přečkalo zimu bez přikrmování.

V letech 1993–1997 přicestovalo do Tachintalu dalších 35 koní: z Askania Nova, od jmenované švýcarské nadace, z anglického zooparku ve Whipsnade, německé zoo v Norimberku, švýcarské zoo ve Winterthuru a australské zoo v Dubbo. Skupina měla přírůstek třináct hříbat.

První pokus o vypuštění stáda se odehrál v listopadu 1995, ale ošetřovatelé ze strachu před vlky stádo opět zahnali od pramenů Chonin-us do ohrad. Další vypuštění se uskutečnilo až v r. 1997. Stádo dvou hřebců a šesti klisen se však od pramenů Schirin-Bulag třikrát vrátilo do Tachintalu, a když našlo ohrady uzavřené, jen pozvolna se smiřovalo s úlohou psanců a dlouho se zdržovalo v okolí stanice. Nakonec vzalo za vděk oblastí okolo pramenů Chonin-us.

Zúčastnil jsem se vypuštění druhého stáda v červnu 1998. Čtyři hřebce a šest klisen (jednu s vysílačkou) natlačili jezdci na domácích koních k pramenům Schirin-Bulag. Byl to úchvatný pohled, když stádo sestupovalo z horského svahu k napajedlu a pastvě. Po hodině pak stará klisna spořádaně odváděla stádo do stepi a vedoucí hřebec uzavíral řadu. V tomto roce se narodila dvě hříbata ve stanici a dvě ve stádě samostatně žijícím v přírodě. Mezi patnácti zvířaty dovezenými r. 1998 ze zajetí byli i tři koně z pražské zoo: tříletý hřebeček Atreu a dvě čtyřleté klisny Zeta a Zina.

Ze všech přípravných stanic (další jsou Jimsar a Wuwei v Číně, Hustain Nuru u Ulánbátaru) nejdále pokročil Tachintal. Domnívám se, že i poslední kapitola z historie záchrany ohroženého zvířete spěje ke šťastnému konci. Rád vzpomínám na početný dav slavnostně vystrojených Mongolů, shromážděných ze širokého okolí k uvítání nového transportu, a na jejich nadšené volání: „Divocí koně líbají svou zem!“

Obrázky

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie

O autorovi

Jiří Volf

RNDr. Jiří Volf (*1930) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V letech 1953-63 pracoval v pražské zoologické zahradě jako provozní zoolog, vedoucí obchodního a dokumentčního oddělení a samostatný vědecký pracovník.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné