Světelný receptor času

Mnoho fyziologických procesů v našem těle (spánek, produkce některých hormonů – např. melatoninu – změna teploty a další) je řízeno cirkadiánními hodinami. Jak jejich název napovídá, běží s periodou vždy o něco větší či menší než 24 hodin, a proto se musí synchronizovat s vnější fotoperiodou (den a noc) trvající přesně 24 hodin. Umožňuje to světelný signál, který se skrz oční sítnici dostává do suprachiazmatického jádra hypotalamu – centra cirkadiánních hodin – uloženého přibližně v oblasti překřížení optických nervů. Až dosud se myslelo, že světlo, ať už nám poskytuje časovou či optickou informaci, je vždy registrováno stejnými receptory – tyčinkami a čípky. Nedávno se však podařilo připravit myši, které neměly ani tyčinky, ani čípky, a přesto kupodivu vnímaly střídající se den a noc stejně jako zdravé vidící myši. Když se jim však odstranily celé oči, přestaly se jejich vnitřní hodiny s vnějším prostředím synchronizovat a myši se začaly v čase předbíhat (perioda jejich cirkadiánních hodin je menší než 24 hodin). Zdálo se tedy, že na sítnici existuje nějaký další světelný receptor, který nás informuje o čase. Horkým kandidátem se stal nedávno objevený protein (Cry) vyskytující se v očích a suprachiazmatickém jádru, který je velmi podobný rostlinnému pigmentu zachycujícímu modré světlo – kryptochromu. Současné experimenty však ukazují, že to s proteinem Cry bude asi o trochu složitější, než se původně myslelo. Aby se zjistilo, jak Cry cirkadiánní hodiny ovlivňuje, připravily se myši bez tohoto proteinu. Výsledek byl překvapivý – myši své hodiny ztratily. (Science 284, 502–507; Nature 398, 627–630)