Věda nezačíná rokem 1990

V předmluvě k naší knize uvádíme, že má sloužit jako první seznámení s oborem, který je ještě velmi mladý, jeho historie čítá vlastně posledních 30 let. Kniha je určena především vysokoškolským studentům, čemuž odpovídá didaktický záměr, vyjádřený strukturou kapitol, rejstříkem, anglicko-českým slovníčkem odborných výrazů, výběrem hlavních děl světové literatury a českých autorů. K napsání „Úvodu“ nás vedlo to, že v České republice dosud nebyl publikován materiál, z nějž by bylo možno vycházet při přednáškách z etologie člověka. V předmluvě uvádíme, že etologie není dogma a že nelze přísahat na „jediný správný“ teoretický přístup. Potěšil nás příznivý ohlas mezi kolegy i reakce nejpovolanějšího odborníka, prof. Z. Veselovského, který ve své recenzi v Živě napsal: „...knihu vítám jako vynikající návod, jak se o sobě něco pravdivého a nového vůbec dovědět...“ a „...autoři ale rozhodně za svou knihu zasluhují ocenění a díky“.

V době, kdy je kniha rozebrána, přicházejí se „zdrcujícím odstřelem“ dva studenti-doktorandi (zoologové) s naivní představou, že to, co bylo v etologii publikováno před devadesátými lety, je již veteš, překonaná sociobiologickými studiemi posledních let. Je to totéž, jako kdyby neurofyziologové odmítli existenci I. P. Pavlova, psychologové zakázali vydávání děl C. G. Junga a psychiatři se nesměli vracet k S. Freudovi. Pro humánní etologii by bylo velmi prospěšné diskutovat se skutečnými odborníky o tématech, která byla kvůli plánovanému rozsahu v knize probrána jen stručně, avšak je trapné muset poučovat autory o tak triviálních faktech, například o tom, že komunikace spočívá v přenosu informace (viz např. definici Manninga, 1979). Forma, obsah, sémantika a další charakteristiky komunikačního procesu na definici nic nemění. Způsob, jak se M. Konvička a T. Grim pozastavují nad tím, že si lidé nejrůznějších kultur zhotovují ozdoby, svědčí bohužel o tom, že jim není znám obor antropologie a nevědí nic o různých motivacích mutilačního chování.

Recenzi by bylo možno omluvit jako touhu studentů po zviditelnění. Je však nebezpečné osvojovat si od počátku odborné (či vědecké) kariéry arogantní způsoby druhořadých novinářů a publicistů. Vytrhují věty ze širších souvislostí, doplňují je svými představami, které pak připisují kritizovaným. Vymýšlejí si nepřítele, aby jej mohli kritizovat.

Autoři si jistě přečetli několik nových prací ze sociobiologie (i když mnohé rozporné hypotézy sociobiologů jsou stále předmětem diskusí a kritik a nelze je brát jako prokázaná fakta nebo nosné koncepce), ale bohužel nepochopili, že tím nelze „vymazat“ nálezy, či dokonce existenci jiné vědní disciplíny. Autoři recenze mimo jiné knize vytýkají, že je pouhým komentářem k Lorenzovi. Jména jako Eibl-Eibesfeldt (s dosud nejucelenějším dílem Human Ethology), Hinde, Morris, Bowlby, Calhoun a mnozí další, z jejichž prací čerpáme, jsou pro autory recenze zřejmě neznámá.

Jsme přesvědčeni, že k Lorenzovi, stejně jako k pracím našich zoologů a psychologů Z. Veselovského, J. Láta, J. Madlafouska, J. Žďárka, Z. Matějčka a dalších, se budou vracet i příští generace nezávisle na tom, kterým směrem se bude vývoj etologie ubírat. Teoretický i praktický přínos sociobiologie k poznání základů sociálního chování člověka však mohou kvalifikovaně posoudit lépe sociální psychologové než zoologové.

Z dopisu autorů knihy redakci (neupravováno):