BORIS TITZL: Postižený člověk ve společnosti – hledání počátků

Přední český odborník na speciální pedagogiku, tedy výuku a výchovu postižených dětí, v úvodu říká: Postižení, nemoc, slabost všeho druhu jsou nejen protipóly ne-postižení, zdraví a síly, ale ve své komplementaritě jsou součástí lidského údělu... Teilhard de Chardin napsal, že jde o něco jako zlo růstu, dokonce že i postižení jsou padlí na poli cti a představují daň, kterou lidstvo platí za pokrok. To vede k neblaze pasivnímu přístupu a kontrastuje s výrokem Thomasovým: V budoucnu čeká lidstvo jednosměrná cesta k lepšímu. I když naděje na ozdravení lidského rodu je spojena s nežádoucími etickými konotacemi, v individuálních případech tělesně či duševně postižených je kritickým bodem lidské vcítění a lidská pomoc. Vztahy mezi postiženou menšinou a nepostiženou většinou se vyznačují jistým napětím, jehož řešení patří k základním paradigmatům lidského údělu.

Prehistorie lidského postižení je zpracována přístupně a poučně, vychází z archeologického výzkumu v Dolních Věstonicích. Rozebírá nejvýznamnější paleopatologické nálezy a cituje literární prameny. Paleopatologické nálezy se týkají hlavně koster, zejména lebky či páteře. Patrné bývají následky poranění, ale i projevy zánětů a nádorů. Příznačné jsou už Odinovy výroky z Eddy: Nikdo není tak dobrý, aby chyby neměl, ni špatný tak, aby se k ničemu nehodil.

V historickém pohledu jsou jímavé například údaje o názorech na homosexualitu ve starém Řecku a Římě. Už v dávných dobách ale existovala reflexe sociálněpedagogická. Rozbor počátků vztahu lidské společnosti k postiženým je poučný a měl by být východiskem pro ty, kteří jsou před úkol lidské péče o postižené postaveni. Vytváření základů dnešního sociálněpedagogického snažení ukazuje, že starověk byl k postiženým krutý, a to se historie v autorově přehledu omezila na doby nejstarší.