Proč Mácha nenapsal Květen

Snad proto, že nechtěl? Zkusme se nad tím zamyslet. V češtině se slovo květen poprvé objevilo v Jungmannově překladu Ataly (1805) jako poetizmus vzniklý z francouzského lune de fleurs. V té době byl sice dávno znám polský kwiecień, ten ovšem označoval duben, nikoli máj. Sám Jungmann ve Slovníku česko-německém uvádí, že květen již dříve existoval ve slovenštině a moravských nářečích, ale tento jeho údaj se nepodařilo prokázat. K. H. Mácha se narodil pět let po zmíněném překladu Ataly, nicméně heslo květen v Jungmannově slovníku veřejnost spatřila teprve v roce Máchova úmrtí (1836), kdy vyšel druhý díl, písmena K–O. Kladu si proto otázku, zda vůbec Mácha slovo květen znal (navzdory zuřivému listování jeho dílem jsem ani jediný květen nenašla, což ovšem není žádný důkaz).

Jak pátému měsíci říkali naši předkové? Docela obyčejně – máj, z lat. maius – měsíc boha Maia (Jupitera). Zkrátka studený máj – v stodole ráj. Krom toho měli Slované tráven (měsíc, v němž tráva nejvíc roste) a trnopuk (březen – za kamna vlezem, duben – ještě tam budem, trnopuk – s kamen fuk).

Není-li dostatečně staré slovo květen, nelze totéž říci o kvetení. Sloveso kvísti (kvést) je doloženo už ve staročeštině a předpokládáme ho i v praslovanštině. Od něj jsou odvozena slova květ, květina či květník (květináč) a další. Základním významem slovesa bylo zářit, přičemž prostřednictvím kořene kvoit- to souvisí se svítit, jasnit se, tedy i svět (viz Vesmír 77, 708, 1998/12), a ve znělé podobě gvoid- se slovem hvězda.

Jen do půlky května kvete huseníček (viz článek J. Sádla, Vesmír 78, 256, 1999/5). Květiny – na rozdíl od května – jsou v češtině už dávno dobře zabydleny, a nejen obecně. Stará jsou i mnohá jejich jména. Původem jsou buď lidová, nebo knižní. Ta lidová byla podle V. Machka spojována buď se zvířaty (vlčí mák), nebo s kultovními osobami (vousy svatého Ivana), popřípadě vyjadřovala magickou moc rostliny (devětsil). Preslův huseníček, vytvořený po vzoru lidových jmen, nás zavádí do říše zvířat. Jméno naznačuje, že se tato květinka jakožto bezcenná přenechává husám (a dnes též genetikům). Pozastavme se na chvíli nad tímto mečícím, syčícím a kokrhajícím odvětvím botaniky.

Skutečnou nomenklaturní botanickou hvězdou je koza: kozí brada pochybná či východní, kozinec alpinský, dánský, jižní sladkolistý a kdovíjaký ještě, kozlíček korunkatý, kozlík bezolistý či chlumní, jazýček kozlí, kozí pysk, bršlice kozí noha atd. Pozadu nezůstává had, připomeňme všelijaké ty „čarodějné“ hadí mordy a mordce, hadí kořeny, hadí jazyky či hadince. Z ostatních „zvířecích rostlin“ zmiňme aspoň blechule, jestřábníky, kohoutky, kopytníky, krtičníky, kuřičky, muchovníky, orlíčky, prasetníky, psinečky, ptačince, včelníky, vlčí boby, vraní oka, všivce, žabníky či žežulníky. Někteří jedinci jsou navíc srstnatí (violka), chlupatí (pěnišník) či huňatí (vikev), nemluvě o těch zvrhlých, krvavých a smrdutých. Zkrátka zvěřinec, jak zákon káže.

Tak takhle vypadá ta květena, již si v duchu lidovém dovymysleli bratři Preslové (Flora Čechica), což se ví celkem běžně. Méně už se ví o tom, že si J. Jungmann vymyslel květen. A teď jak to bylo s Máchou. Jsou to jen hypotézy – až bude do veřejně přístupné databáze Českého národního korpusu zahrnuta i publicistika Máchovy doby, dozvím se víc. Je možné, že Mácha květen znal (slovo se rychle šířilo a Mácha byl sečtělý), ale neměl ho ve své aktivní slovní zásobě. Je také možné, že květen sice znal, ale neznal se k němu, protože mu nepřipadal dost romantický. Tak jako hrdinu Máje oděl do kostýmu Loupežníka, strašného lesů pána, odíval do poetického hávu i svůj slovník. (Proti tomu mluví fakt, že květen vznikl jako poetické synonymum všedního máje.) Třetí možnost si už domyslíte sami – Mácha slovo květen nikdy neslyšel a folklorní trnopuk se mu nelíbil. I nezbylo mu než napsat Máj.