Světlo světla
| 5. 12. 1998Přece světlo světa, chcete mě opravit, ale ono je to (alespoň etymologicky) totéž. Slovo svět znamenalo původně světlo, staročeskému před světem odpovídá dnešní před úsvitem, a když se řeklo až do světa, myslelo se tím až do rána. „Hanbiť sa na svět vyjsť“ bylo totéž jako „stydět se vylézt ven“, na světlo, resp. na osvětlený svět živých (v protikladu k tmě před zrozením a po smrti). Dodnes se říká přijít na svět (narodit se), ale souvislost s prvním spatřením světla už nevnímáme. A tak nakonec nové slovo pro veškerý osvětlený svět vytlačilo starší mir (viz Vesmír 75, 709, 1996/12). Světnice (seknice, sednice) ovšem nesouvisí se světem, nýbrž skutečně se světlem – staročeská světlnicě (světlá jizba na rozdíl od černé kuchyně).
Štědrý večer je večerem toho, kdo dává hojné dary (až druhotně toho, kdo je dostává). Slovo štědrý zprvu označovalo člověka plýtvajícího, například slámou či senem. Nevím, jestli znáte lidový zvyk rozhazování slámy kolem domu, zdánlivě plýtvání, původně však obdarovávání dobrých duchů hospodářství. Podobný smysl mělo i dávání darů zvířatům a stromům. To vše se vztahovalo k oslavě zimního slunovratu (časově shodné s vánocemi). Od zmíněného reálného významu pak štědrost zároveň s příchodem křesťanství přešla do mravní oblasti jako termín pro milosrdenství, s čímž souvisí i vánoční obdarovávání všech lidí, včetně „nehodných“.
Veselým koledám oslavujícím Ježíškovo narození časově předcházejí hloubavější roráty, adventní ranní mše, kde se zpívají tradiční písně známé bezmála půl století. Jedna z nich se jmenuje Rorate coeli (Rosu dejte, nebesa). Advent, období čtyř předvánočních neděl, pochází z lat. adventus – příchod. Staří Čechové pro to však měli výstižnější slovo – příštie Páně.
Na Hod Boží vánoční se hoduje, na Štěpána koleduje. Hod znamenal v češtině svátek s bohatým jídlem, hodoválek byl člověk, který po hodech chodil, válel se a baštil. Zajímavá je souvislost velkých hodování se zaznamenáváním času, viz například hod (sváteční den), ale god (rok). Odtud pak je odvozena i naše hodina (ovšem jihoslovanská godina není hodina, nýbrž rok). Staré slovanské god (rok) je navíc nejspíš příbuzné s německým Tag (den). „Hod“ jako časová jednotka je tedy z té doby definován „poněkud nepřesně“, časoměrnou funkci mu však nelze upřít.
Koleda, ve staroslověnštině psána s nosovkou [čti kolenda], vznikla z lat. calendae, což původně znamenalo první den v měsíci (viz kalendář). Později (ve středověku) se slovo stalo termínem pro slavnosti, na nichž se zpěvem vítal nikoli první den v měsíci, ale první den v roce. Původní koledy byly vážné obřadní písně, které měly přivolat štěstí a úrodu (což bylo pro mnoho lidí totéž). Koledníkům se pak dával dar, jemuž se rovněž říkalo koleda.
Dnes se zpívají zejména lidové vánoční koledy, v nichž paňmámy či hospodáři rozdávají a dostávají podivné věci. Zmiňme se alespoň o štědrovce. Pekla se hlavně na Moravě, kdežto v Čechách se pletly húsce, tedy sladké baculaté pletenice zhruba ve tvaru pečené husy. Později se témuž pekařskému výrobku začalo říkat vánoční houska, vánočka. O provázanosti slovanské a germánské kultury svědčí jiný „staročeský“ název tohoto pečiva – calta (viz něm. Zelten), který kromě chodského nářečí zůstal uchován i v „pekařském“ jméně pražské Celetné ulice. Ostatně ani samo slovo vánoce (ze starého winnahten, tedy Weihnachten) není právě nejslovanštější.
Toto vše se váže k prosinci, jehož název vůbec nesouvisí s prošením, ale pravděpodobně s barvou: siný měsíc. Dny v tu dobu u nás bývají šedivé, bledé, mlhavé, kontrastní k idylické představě pastýřů jdoucích za hvězdou – světlem světel.
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [116,1 kB]