Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Pokus sjednotit poznání

E. O. WILSON: Consilience. The unity of knowledge, Alfred A. Knopf 1998; česky pod názvem Konsilience - jednota vědění vyjde v květnu 1999 v Nakladatelství Lidové noviny, 372 stran, cena cca 255 Kč, náklad neuveden
 |  5. 5. 1999
 |  Vesmír 78, 284, 1999/5

Nehledejte slovo consilience v běžných slovnících. Jde asi o autorův neologizmus, který znamená něco jako splynutí, sjednocení, koherence. Známý sociobiolog a popularizátor (v češtině mu vyšly knihy O lidské přirozenosti, Cesta k mravencům, Rozmanitost přírody) tentokrát předkládá svou vizi sjednocení lidského poznání.

V úvodu se Wilson přihlašuje k ideálu osvícenství s odůvodněním, že šlo o zatím jediný komplexní program důsledné aplikace racionality na všechny aspekty lidského života. Lituje, že vytyčený program jednoty veškerého vědění nebyl dotažen do konce; částečně proto, že ho zdiskreditovaly první a velmi drastické pokusy o jeho aplikaci během Francouzské revoluce, a též proto, že humanitní vědy program opustily, propadly do tenat romantizmu a nikdy se už k němu nevrátily. Právě v romantizmu podle Wilsona vězí příčina rozštěpu, který v posledních 200 letech existuje v evropském vědění. Zatímco přírodní vědy ideál osvícenství důsledně uskutečňují, humanitní vědy jej maří. (Podotýkám, že obraz není zdaleka tak jednoznačný. Samotné humanitní vědy někdy pokládají za vyvrcholení osvícenství právě romantizmus. Mnozí biologové zase za vyvrcholení osvícenského ideálu v biologii považují racionální morfologii začátku 19. století – tedy směr, který Wilson považuje za směsici přecitlivělosti, mysticizmu a kvazivědeckých hypotéz.)

Připomeňme si základní osvícenské teze: důvěra v řešení problémů rozumem, odmítání pověr a předsudků, pokrok a nadřazenost současného stupně vývoje kultury, aristokracie ducha (šíření rozumu). V rámci programu Wilson deklaruje víru v jednotu poznání, v to, že svět je ukázněný, uspořádaný a lze jej vysvětlit malým počtem přírodních zákonů. Celý systém je tedy postaven na víře, a Wilson to ví; jako sociobiolog uznává, že naše myšlenkové pochody nemohou být jiné než takové, jak je formovala a do našich instinktů zapsala evoluce. Jaké máme mozky, tak vidíme svět. Náš způsob myšlení je koneckonců dán nároky na přežití skupin lovců-sběračů, kteří nikdy nepotřebovali řešit jiné problémy než každodenní přežívání (i když autoři jeskynních maleb v Lascaux by možná měli jiný názor). Proto vědecké poznání – zejména v oborech mimo jakoukoli zkušenost, např. v kvantové mechanice – připadá odtažité, nepochopitelné, ba neskutečné všem, kteří nebyli patřičně zaškoleni, zasvěceni. Teprve aplikace přísně vědecké metody nám umožní uvidět svět takový, jaký objektivně je.

Moderní osvícenci se proto především snaží převést pod kupoli přírodních věd všechny ostatní oblasti lidského poznání včetně filozofie. A ta by měla tento cíl nahlédnout a tomuto úsilí se nebránit. Výsledkem bude, že se nakonec celá kultura stane vědou, která obsáhne jak přírodní, tak společenské obory.

Problémem však je, že pracovníci v humanitních vědách zatím nemají chuť se na tomto programu podílet. Přírodověda je objevování, zatímco humanitní vědci jen donekonečna přežvykují totéž. Postmoderní myšlení (a nejen ono) si dokonce dovoluje tvrdit, že skutečnost je něco, co je myslí konstruováno, nikoli vnímáno, že neexistuje žádná „skutečná“ skutečnost ani žádné objektivní pravdy, a tak ani etiku nelze pevně ukotvit. Vědecká kultura je nahlížena jen jako jedna z mnoha variant poznání, navíc pěstována hlavně maskulinní částí západní civilizace.

Není divu, že humanisté neschvalují např. to, že v psychologii už tu a tam prorážejí mechanistické proudy, které získávají šanci stát se přírodní vědou. Wilson se dokonce domnívá, že filozofické postoje jsou nejspíš nesprávné, a to v té míře, v jaké vytvářejí zmatek a brání dalšímu zkoumání. Jeho vidění světa vrcholí prohlášením: Nikdo by se neměl domnívat, že objektivní pravda je nedosažitelná, a to ani v tom případě, že nás k uznání této neschopnosti budou tlačit nejctihodnější filozofové. Obzvlášť pro vědce, tyto pěšáky epistemologie, je předčasné, aby vyklízeli pozici, která je tak důležitá pro jejich poslání. Trochu drsný způsob, jak dosáhnout consilience, sjednocení všech věd!

Kde vidí Wilson hlavní důvod toho, že ani po víc než dvou stoletích po osvícenství nepozorujeme náznak sjednocovacího procesu? Vedle zmíněné zavilosti humanitních vědců je to – možná v ještě větší míře – lidská přirozenost vymodelovaná v evoluci. Věda zatím na tomto poli selhává, a to patrně proto, že lidé jsou rození romantikové a bytostně k svému životu potřebují mýty a dogmata. Přitom vědci dosud neobjasnili, proč lidé mají tyto potřeby. Nemalý kus viny na tomto stavu nesou právě ti, kteří mají tuto věc v popisu práce, tj. psychologové a sociologové. Proč pořád tápou? Klíčový rozdíl tkví v consilienci, která existuje v medicíně, ale ne v sociálních vědách. Představitelé lékařských věd stavějí na základech, které poskytuje molekulární a buněčná biologie. Mohou vysledovat jednotlivé prvky zdraví i nemoci až na úroveň biofyzikální chemie. I odborníci v sociálních vědách mají k dispozici ohromné množství faktů a vládnou arzenálem rafinovaných statistických metod. A přesto i zběžný pohled odhalí, že sociální vědy vězí v pasti, představované nejednotností a nedostatkem vize. Příčiny tohoto zmatení vystupují na povrch stále jasněji. Představitelé sociálních věd většinou pohrdají hierarchickým uspořádáním znalostí, myšlenkou, která je hnací silou věd přírodních. Mnozí z nich si dokonce v chaotické atmosféře libují a mylně ji pokládají za tvůrčí kvas. A dál jeho kritika vrcholí: Nikdy nebyli sociální vědci schopni zasadit své příběhy do fyzikální reality představované biologií člověka a psychologií. A to přesto, že právě odtud se vynořila kultura a ne z nějakých astrálních sfér. Mnohá z učebnic sociálních věd tak pobuřuje svou banálností.

Sociální vědci zkrátka nic nepředvídali a na ničem se nepoučili, a to jen proto, že pohrdají přírodními vědami. Příkladem toho je podle Wilsona nečekaný rozpad SSSR – sociální vědy podcenily nahromaděnou národnostní nenávist. Podobně kulturní antropologové sice správně poukázali na slabiny sociálního darwinizmu, ale začali místo něj razit kulturní relativizmus a nepokusili se o biologický výklad pozorovaných jevů. Kulturní antropologie bere každou kulturu jako jedinečnou a neusiluje o zobecnění. Kvůli zanedbání biologické stránky kulturních jevů se můžeme dočkat toho, že se rozpadnou i Spojené státy.

Wilson sám je biolog a ilustrovanou scientistickou linii hlásá už po tři desetiletí. Volání po integraci přírodních a humanitních věd (rozuměj pohlcení druhých prvými) má tutéž podobu už v jeho knížce O lidské přirozenosti (1978, v češtině 1992). I tam se dočteme, že rozhodující slovo v etice musí mít biologie: Hlavním úkolem lidské biologie je určit a měřit bariéry, které ovlivňují rozhodnutí filozofů etiky i kohokoliv jiného, a dovodit jejich význam neurofyziologickými a fylogenetickými rekonstrukcemi psychiky. Tento počin je nezbytným doplňkem k pokračujícímu zkoumání kulturní evoluce. Změní se tím základna sociálních věd. V tomto procesu vznikne určitá forma biologie etiky, která umožní výběr takového kodexu morálních hodnot, který bude trvalejší a jemuž budeme důkladněji rozumět.

P. Atkins (New Scientist, 8. 8. 1992, s. 32–35) definuje scientizmus jako přesvědčení, že zavedené vědy (z kontextu jasně vyplývá, že jde o vědy přírodní) postačují k vysvětlení všech jevů. Wilson je podle této definice nefalšovaným scientistou. Vyslovuje nárok, že společnost by se měla opřít o (přírodo)vědecké poznání a řídit se jím jako jediným spolehlivým zakotvením ve světě. Humanitní vědy podle této představy musí dříve či později konvergovat v přírodovědnou formu.

Proč se vůbec toto téma probírá místo věcí mnohem zajímavějších a důležitějších? Pro vědce jsou frustrující dvě věci. Zaprvé asi nikdy nedojde k oddělení vědy od státu, a tak je věda existenčně závislá na vstřícném postoji daňového poplatníka. Pro člověka stojícího mimo vědu však vůbec není samozřejmé, že by měla být podporována. Zadruhé jména a názory lidí, kteří sami vědu neprovozují, jen o ní píší, a kteří ještě k tomu ne vždy s nadšením sdílejí vševysvětlující optimizmus vědců (K. Popper, T. Kuhn, P. Feyerabend) zná veřejnost mnohem lépe než ty, kdo vědu skutečně provozují. Tento stav potom skutečný obraz vědy zpochybňuje. V tom vězí i příčiny hněvu patrného z mnoha polemik. Vědci jsou nuceni zanechat své práce, které jsou tělem i duší oddáni, a obhajovat se před společností psaním knih na téma, které je samo o sobě nijak zvlášť nezajímá a s jejich prací nesouvisí.

Odhlédneme-li od ryze existenčních starostí, je zde i důvod druhý. Dnešní biologie je do značné míry myšlenkově i metodicky postavena na postulátech objektivistické, mechanistické přírodovědy 19. století. Dnes se otevírá trendům prosakujícím z jiných věd – přírodních i historických – a s tím se pojí značná rozvolněnost a rozkolísanost světonázorová. Na pozadí tohoto kvasu fungují dobře zavedené a úspěšné obory, které otevřely netušené obzory a byly příležitostí pro mnoho velmi plodně prožitých badatelských kariér. Z pohledu účastníků tohoto snažení je jakékoli připomínání světonázorové nesamozřejmosti vnímáno jako podrývání pilířů vědeckého bádání. I proto cítí úspěšní vědci potřebu vystoupit ze světa svého oboru a píší podobné obrany. Na poli metafyzickém se (jak jinak) pohybují těžkopádně, a tak vše, co je jim podezřelé, berou jako záškodnický atak filozofů. (Tím ani náhodou nechci říci, že všichni filozofové jsou „vlídní“, ale ani takových není málo.) Tento postoj je sice pochopitelný, ale bylo by chybou ho brát jako jediný možný.

Wilsonovy názory tedy nejsou nijak extrémní a raritní; do značné míry reprezentují étos přinejmenším té generace vědců, která určovala směr vědy v 70. letech. Lze říci, že Wilsonovy názory podstatným způsobem formovaly světonázor řady těch vědců, kteří dnes řídí vědu jakožto instituci. Jestliže J. Zrzavý a T. Grim vytýkají S. Komárkovi (s. 275), že pohodlně polemizuje s anachronizmy 70. a 80. let, pak jediným Komárkovým nedostatkem je to, že k podpoře svých názorů neuvádí i některý z anachronizmů dnešní doby. 1)

Poznámky

1) Pozn. red.: Uvedené citace jsou v recenzované knize na stranách 4–5, 36, 40–42, 60–61, 182 a 187 originálu.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné