Lidé hříčkou strojů

V knize „Úsvit robotů, soumrak lidstva“ jsem budoucnost vyložil jasně. Lidé jsou dosud inteligentnější než jiná stvoření, a proto mají sklon ostatní bytosti ovládat. Zanedlouho, možná již za dvacet nebo třicet let, však budou stroje inteligentnější než lidé, a my pro ně budeme tím, čím jsou dnes zvířata pro nás, tedy téměř bez významu.

Někteří autoři sci-fi – a nyní i mnozí vědci – nabízejí symbiózu: propojení člověka s křemíkovým čipem. Tak by snad lidé mohli inteligenci strojů spoutat, kdyby je přinutili k práci pro člověka a zabránili tak, aby jednou člověk nemusel pracovat pro ně. Je tento návrh reálný? Umožní takové spojení nám, lidem, udržet si řídící pozici?

V říjnu 1998 vyšla zpráva, že byl muži z americké Atlanty do mozku vložen elektronický implantát, díky němuž může obsluhovat vzdálený počítač. Znamená to další úspěšný krok ke spojení lidí se stroji. Pacient ve věku padesát tři let, vážně postižený mrtvicí, je nyní schopen komunikovat počítačovým hlasem, sleduje jen kurzor na obrazovce. Signály z jeho mozku jsou snímány elektrodami a přenášeny rádiovými vlnami do počítače, čímž zajišťují velmi rychlou komunikaci.

Z těchto počátečních zkoušek se signály mozku a s počítači, jež dokázaly vazbu mezi lidským centrálním nervovým systémem a technologií, vyplynula naprosto nová představa budoucnosti. Zakrátko bude možné, aby se člověk s implantátem naučil obsluhovat počítač pouze svými myšlenkovými pochody, což předznamená konec nejen klávesnic a myší, ale snad i samotné počítačové obrazovky.

Přímým napojením na lidský mozek se počítač stane jeho prodloužením, neboť umožní využívat paměťové schopnosti počítače a zobrazovat svět nejrůznějšími senzory, například infračervenými nebo ultrafialovými. Jak se ale lidský mozek vyrovná se skutečností, že bude mít k dispozici mnohem složitější informace? Bude vůbec schopen se s tím vyrovnat? Jak se člověk zorientuje v ultrazvukových nebo radarových informacích vedených přímo do mozku a nikoli přes převodní zařízení?

Předávání informací z počítače přímo do mozku otevírá nejrůznější možnosti. Například svět virtuální reality. Helmy, přístroje na sledování pohybu očí nebo videobrýle již nebudou potřeba – hotové obrázky se převedou z počítače do mozku. Jaký tedy bude svět vnímaný člověkem? Pouze takový, jaký bude počítač chtít, aby byl – ať už skutečný, nebo neskutečný. I vzpomínky mohou být napojeny přímo z počítače do lidského mozku. Je obtížné si představit, jak budeme třeba vzpomínat na film, který jsme ve skutečnosti nikdy neviděli.

Další vzrušující stránku myšlenkové komunikace s počítači představuje možnost, že by jeden člověk s implantátem mohl být přes internet spojen s jiným člověkem s implantátem. Takže vyvstává reálná možnost myšlenkové komunikace mezi dvěma lidmi v různých částech světa, kdy by si pouhým myšlením posílali zprávy, nebo si naopak navzájem četli myšlenky.

V srpnu roku 1998 jsem si – v rámci vědeckého pokusu – nechal do levé ruky chirurgicky implantovat čip. Na Readingově univerzitě byl zřízen Dům kybernetiky, s jehož sítí se může tento čip navzájem ovlivňovat. Když projdu vstupními dveřmi, jsem uvítán slovy: Hallo, professor Warwick. Když se přiblížím ke své kanceláři, počítač vstoupí do mé webové stránky a informuje mne o všech e-mailech, které mi došly. Když jdu do laboratoře, dveře se automaticky otevírají.

Implantát se skládá ze skleněné tobolky obsahující elektromagnetickou cívku a množství křemíkových čipů. Tobolka je 23 mm dlouhá a má 3 mm v průměru. Když je do cívky vyslán radiofrekvenční signál, obvykle přes vstup do dveří, generuje se elektrický proud napájející obvody křemíkového čipu, jenž pak vyšle 64bitový signál. A tento jedinečný signál počítačová síť rozezná.

Je naděje, že během několika let budeme mít další podobné implantáty spojené s lidským nervovým systémem, což nám umožní komunikovat bez klávesnice přímo s internetem. Možná již není daleko doba, kdy bude taková technologie dostupná veřejnosti.

Místo telefonu nebo mobilu budou komunikaci umožňovat droboučké křemíkové čipy, bez nebezpečí implantované, nebo dokonce vstříknuté pod kůži. Pulzy z jednoho lidského nervového systému budou přes implantát vyslány do internetu, a pak přijaty dalším implantátem v nervovém systému jiného jednotlivce.

Docela dobře je možné, že – alespoň v západním světě – již zanedlouho nemít takový implantát bude znamenat nebýt zapojen, nebýt součástí sítě. Možná to bude podobné, jako když dnes někdo nemá přístup k telefonu. Být zapojen ale neznamená jen možnost komunikovat s jinými lidmi, popřípadě využívat sílu a moc počítačové sítě. Bohužel to rovněž znamená, že síť může – vzhledem k tomu, že má k mozku přístup – číst vaše myšlenky a může vás přimět myslet a dělat to, co chce ona.

Ať jsou však lidé připojeni k síti implantátem nebo ne, dostáváme se k témuž: Naše budoucnost přímo závisí na inteligenci strojů. Jakmile jednou síť strojů obdařená fyzickými schopnostmi bude vládnout inteligencí srovnatelnou s naší, narazíme na mimořádné problémy, které nebudeme schopni překonat. Být přímo napojen na síť bude znamenat, že se každý z nás stane jen malým uzlíčkem v celkovém systému strojů. Inteligentní síť bude rozhodující a nejsilnější silou a lidé – ať již připojeni nebo ne – budou jejími hračkami.

/Přeložila Šárka Speváková/