Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Ikové pod kůží

 |  5. 5. 1999
 |  Vesmír 78, 243, 1999/5

Důležitá část kulturní antropologie se koncem 60. let soustřeďovala na mizející přírodní ráje, ale anglický antropolog Colin Turnbull, tehdy již známý, nedostal potřebné povolení. K svému údivu se ocitl ve východoafrickém Riftovém údolí, v kmenové společnosti, která byla ve stavu úplného rozkladu způsobeného dlouhým suchem a hladomorem. Ikové spolu málo mluvili a neradi se dívali jeden na druhého. Tím, jak odpadla kolektivní práce na poli, rozbily se sociální vazby. V chatrčích se lidé stále více izolovali jeden od druhého a mezi chatrčemi vršili trnité zátarasy – ne proti nepřátelům, ale proti sousedům. Turnbull získal dojem, že Ikové ze zásady nemluví pravdu a že jejich jediným zaměstnáním se stalo zírání do údolí. O své bližní se nestarali, pokud jim nemohli něco ukrást. Turnbull je označil jako „lidi bez lásky“. Když sucho skončilo, dřívější šťastné časy se nevrátily, ale – jak Turnbull pozoroval – blahobyt ještě umocnil ický egoizmus a stal se tak poslední ranou jejich společnosti. Kniha „Lidé z hor“ (1974) přinesla Turnbullovi velkou slávu, ale i obrovskou kritiku. Turnbull byl totiž tak otřesen poměry, jaké u Iků zažil, že navrhoval, aby zbytky kmene byly za pomoci armády rozptýleny po Ugandě. Užaslí kolegové tento návrh komentovali slovy, že Turnbullova kniha je nečestná, zavádějící, povrchní a že autor, navíc kulturní antropolog, vlastně navrhuje etnocidu studovaného kmene. Ikové se později (1983) informovali o možnosti soudit se s autorem a dosáhnout zákazu publikování jeho knihy. Ta však vzbudila obrovský zájem, pravděpodobně ne proto, že informovala o vcelku neznámém africkém kmenu zničeném vlastním sobectvím, nýbrž proto, že naznačovala něco důležitého o osudu euro-americké civilizace. Dokonce byla podle knihy napsána úspěšná divadelní hra.

V osobních vzpomínkách, které vyšly po Turnbullově smrti (28. července 1994), se rýsuje podivuhodný autorův osud. Don Moody jej popisuje jako citlivého člověka, který se mezi Iky ocitl na samé hranici duševního zhroucení. Jeho omyl, jak D. Moody říká, spočíval v domnění, že Ikové jsou jen o krok před naší civilizací a že nás čeká podobný, hrozivě sobecký osud končící úplným rozvratem. Turnbull jednou vyprávěl o Icích Moodymu a ten, aniž by o jejich kmeni něco věděl, pokračoval líčením téměř identických případů, jaké v Africe poznal u různých jiných kmenů. Podle Moodyho totiž nejde o nějaký zvláštní kmenový osud, ale o automaticky se zapínající „survival mode“, chování vedoucí k přežití. Realistický Moody naopak předpokládá, že tímto typem chování jsme vybaveni všichni. Celý lidský rod nosí „Iky pod kůží“, jinak by poslední milion let nepřežil. Problém je však v něčem jiném – je to individuální i kolektivní hranice, kdy zapínáme schopnost přežít a odkládáme kulturu. Turnbull připomíná, že i v daleko horších podmínkách, například v nacistických vyhlazovacích táborech, bylo dost lidí, kteří se nechtěli vzdát vzájemnosti, umění, boha, tedy těch věcí, které nakonec každou společnost zachraňují. Kniha „Lidé z hor“ je dosud považována za jeden z důležitých mezníků kulturní antropologie, ale dnes již tušíme, že autor víc vypovídal o svém strachu ze sobectví západní civilizace, než o Icích, kteří mu byli spíš podvědomou záminkou.

V roce 1983 se Turnbull stal buddhistickým mnichem a odjel do Indie, vrátil se však do západní Virgínie, aby zemřel ve svém americkém domově. Nastavil nám „kmenové zrcadlo“, napsal o něm jeden z jeho kolegů, které ukazuje, že můžeme ztratit daleko víc než pospolitost a rodinné vazby. Ve chvíli, kdy píši místo zaneprázdněného Ivana Havla tento úvodník, podnikají spojenci další vlnu náletů na Jugoslávii. Nechce se mi na tomto místě shledávat argumenty pro jednu či druhou stranu, jen ve mně sílí podezření, že celá Jugoslávie prochází jakousi vlnou ne nacionalizmu, ale tribalizmu, že funguje v jakémsi jiném, nám snad nepochopitelném modu chování, které má jinou logiku, než je nám – sytým a vcelku spokojeným – dána. Že Srbům a Albáncům rozumíme v této chvíli stejně málo jako Turnbull Ikům. Je ale také možné, že „Ikové pod naší kůží“ až příliš dobře srdcem chápou, co se děje. Ti skuteční afričtí Ikové se mezitím vrátili k řadě svých bývalých hodnot, dokonce se rozrostli a dnes žijí na úrovni, která je srovnatelná s úrovní ostatních kmenů v této oblasti.

Paleontologové ještě docela nedávno studovali katastrofy – hromadná vymírání – než si uvědomili, že je zajímavější studovat znovuoživení systémů, všechny ty rychlé a chytré způsoby, jak se dostat z krize. A také o povaze života a světa víc vypovídá naše schopnost překonat problém než samotný dopad „slepé“ katastrofy. Proto je nutné, aby antropologové, podobně jako Curtis Abraham (viz článek, Vesmír 78, 286, 1999/5) vyráželi ke komunitám, které katastrofu přežily, a popisovali způsob, jímž se vracejí kulturní vzorce chování.

Na svoji první střední školu, byla to svahilská „Shule ya sekondari“, jsem jako jediný běloch nastoupil v tanzanské Dodomě v roce 1970, tři roky po Turnbullově výzkumu u Iků. Sucho tam měli dosud v čerstvé paměti. Lidé občas zavzpomínali na vraždy pro hrst obilí, na pohyby kmenů a velký údiv způsobilo pronikání Masajů hluboko na jih, kde hledali nové pastviny. Bylo těsně po klimatické a sociální krizi, ale přesto jsem už nikdy nezažil tak veselou a radostnou školu jako v obnovující se černošské komunitě ve střední Tanzanii.

Literatura

Turnbull Colin: The Mountain People, Cape, London 1974
Barth Frederik: On Responsibility and Humanity: Calling a Colleague to Account, Current Anthropology 15, 99–102, 1974
Sallnow Michael: The loveless people. Royal Anthrop. Inst. News 13, March/April 1976
Knight John: The Mountain People as tribal mirror. Anthropology Today 10, 6, 1994/1–3
Turnbull Obituary Colin: Anthropology Today 10, 5, 24, 1994
Moody Don: The Mountain People. Anthropology Today 11, 27, 1995/1
Thomas Lewis: Ikové, v knize Buňka, medúza a já, 86–89, Mladá fronta, Praha 1981
Cílek Václav: Lidé z hor, Poslední ranou byl blahobyt, Respekt 40, 1995

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné