Severoatlantická oscilace (NAO) v poslední ledové době

Severoatlantická oscilace představuje hlavní klimatický mechanizmus krátkodobé cyklicity (tj. v měřítku několika let až desetiletí) počasí a podnebí v západní a střední Evropě. Je založena bez rozdílu tlaků mezi azorskou výší a islandskou níží. Teplé a vlhké proudění mezi těmito oběma systémy je zejména v zimních měsících strháváno Coriolisovými silami a v podobě západních větrů přináší Evropě mírné oceánické počasí. Podobně jako se u systému El Niño-jižní oscilace ukazuje, že tento typ atmosférického a oceánického proudění funguje po celý holocén a v oslabeném měřítku pravděpodobně i v ledových dobách, tak nás zajímá, jak dlouho a jak intenzivně funguje i severoatlantická oscilace.

Podobné výzkumy, které však nemůžeme označit za paleoklimatické, ale spíš za paleometeorologické, jsou již dlouho prováděny při studiu monzunového proudění, což je důležité nejenom z hlediska klimatických změn, ale také přírodních adaptací celých ekosystémů. I pro indický monzun platí totéž jako pro El Niño – jeho intenzita se sice proměňuje a mohou nastat dlouhá období, kdy je monzun oslaben nebo kdy na dobu až několika tisíc let téměř zaniká, ale vcelku monzunový systém funguje již nejméně několik set tisíc let.

Není proto žádným velkým překvapením, že i severoatlantická oscilace fungovala nejméně v poslední ledové době. Již z dřívějších pozorování bylo známo, že typický sediment ledových dob – spraš – se nejčastěji nalézá na jižní a západní straně kopců, takže v průběhu ledových dob převládlo – podobně jako v holocénu – západní a severozápadní proudění. Na intenzitu a směr monzunů se obvykle usuzuje z velikosti a složení prachové frakce deponované na mořském dně či v jezerních sedimentech. A podobně můžeme postupovat i u spraší. Z dvanácti vrstev fosilních půd, spraší a půdních sedimentů na mezinárodním opěrném profilu v Dolních Věstonicích byla odebrána křemenná zrna, těžké minerály i lehká frakce. Z detailního studia prachové frakce vyplynulo, že zdrojová oblast většiny minerálů leží na území Českomoravské vysočiny západně, jihozápadně i severozápadně od dnešních sprašových pokryvů, a to vesměs do vzdálenosti 80–100 km. Víc než 90 % prachové frakce není odvozeno z říčních teras, ale vyvanulo z mrazově zvětralých povrchů a půd. V sedimentaci spraší je možné pozorovat dva základní klimatické mody: laminované spraše složené z individuálních lamin o mocnosti 2–5 cm ukazují na epizodické, spíš lokální prachové bouře, zatímco masivní spraše s nezřetelnou vrstevnatostí spíš indikují homogennější, méně rozkolísané větrné pole. Mineralogické složení je v obou případech podobné a odpovídá směru větrů severoatlantické oscilace, která pravděpodobně představovala i v průběhu poslední ledové doby hlavní klimatický mechanizmus, i když se projevovala s proměnlivou silou a četností větrných epizod.