O pramateriálu, matce větví a tisíci látrech

Chceme-li se něco dovědět o materiálech zcela nových (viz článek, Vesmír 78, 197, 1999/4), pak stojí za zamyšlení nejen původ slova materiál, ale i sám materiál původní, alespoň etymologicky nejstarší. Ono to spolu souvisí. Slovo materiál se odvíjí od latinského materia – hmota, zpočátku označujícího stavební dříví (podrobnosti vývoje ponechme stranou). Kmen stromu byl chápán jako mater, matka rodících se větví, přičemž kromě větví rodil kmen i dřevo jakožto materiál – hmotu stavební. Nerada bych se dostala do sporu s archeology, nevím totiž, kde se dřív stavělo ze dřeva a kde spíš z kamene, proto raději podotýkám, že dřevo hodnotím jako pramateriál pouze z hlediska jazykového.

Co je to vlastně materiál? Jednak látka, surovina, ze které se něco vyrábí, jednak věc sloužící jako prostředek, podklad, pramen (například archivní materiál). Je to prostě nějaká hmota, doslova i v přeneseném slova smyslu. Materializmu jsme si užili tolik, že jej ani nebudu vysvětlovat, a materialisté dnes běhají všude (přičemž vyznavačů dialektického materializmu ubývá, kdežto lidí s hrubě materialistickým přístupem k životu je přinejmenším stejně). V době našich babiček slovo materialista navíc označovalo povolání drogisty a v době Jungmannově zas kořenáře. Ponechme stranou prvotní materii – pralátku – jako filozofický pojem a materialisticky se vrhněme na prastarý materiál stavební.

Dnes slovo dřevo označuje jen rostlinnou organickou látku získávanou z dřevin. Ovšem ve staré češtině mělo dva významy – jednak dříví, jednak strom, jak dosvědčuje lyrická báseň z druhé poloviny 14. století: Dřevo se listem odievá, slavíček v keřku spievá. Máji, žaluji tobě. V jednotlivých slovanských jazycích později jeden ze dvou významů převládl buď úplně (v češtině a slovenštině význam „dříví“, v ruštině „strom“), nebo jen částečně (v polštině, bulharštině, srbštině ad. jsou více či méně zastoupeny oba významy). Zbytky druhého významu lze zaznamenat i u nás – modřínu se na Chodsku říká skřivánčí dřevo, na Doudlebsku šťastné dřevo.

Proč se dřevo stalo materiálem tak dávno? Inu, vždyť se říká roste jako dříví v lese. Přirovnání samozřejmě poukazuje především na nekontrolovanost růstu, trochu v něm však cítím i onu hojnost bujení, a tudíž dostupnost. Co jiného měl náš prapředek opracovávat než to, co měl na dosah ruky? Mimochodem, všimli jste si, že „dříví v lese“ tu znamená spíš „stromoví“ než „materiál na oheň“? Sami už z toho jistě odvodíte, že jde o další zakletý archaizmus.

Všelijaká fosilní synonyma lze najít i pro větve (suky, smetve, haluze, kmínky, konáry), pozadu nezůstaly pařátovité kořeny (koháty, koháče či kuňháty) ani schnoucí stromové pozůstatky (sucháry, krkoše, chrundí, klest) – tedy materiálu jak nastláno.

S pramateriálem-dřevem souvisí dokonce i láteření, později mylně připodobněné k lání (nadávání). Tisíc láter! zaklel Stevensonův jednonohý Silver a všichni strnuli hrůzou. Nestrnul by nikdo, kdo by si uměl kletbu přeložit: Tisíc sáhů (dřeva)! A rázem se vám hrůzostrašný Silver změní v pokojného drvoštěpa, kochajícího se pohledem na vykonanou práci. Staroněmecké lachter znamená sáh (to je zhruba tolik, co obsáhnete roztaženými pažemi) nebo též látro (viz předchozí jazykový koutek o těžbě stříbra v Kutné Hoře). Ono to tak pěkně dýchá dávnými věky, ale na Chodsku se „chodilo na látra“ ještě v tomto století a stromy tam nekácel dřevorubec, nýbrž láterník, který měl k bujarému láteření daleko. To v době Jungmannově se klelo mnohem šťavnatěji: Látro hromů! Do němčiny to Jungmann překládá jako Tausend Donner! (viz naše U všech hromů!). Látro, tisíc, či všechny zde označují míru živelního běsnění (pak může mít kletba váhu). Kam se v nesmyslných tisíci látrech poděl ten hrom, to ví snad jen pirát Silver.