Xenoturbela – malé mořské strašidlo

Xenoturbella bocki, popsaná Westbladem r. 1949, je mořské zvíře soudečkovitého tvaru, lezoucí po měkkém mořském dně u švédského pobřeží v hloubkách 60–100 m. Poprvé bylo popsáno jako samostatný podřád náležící do skupiny Acoelomorpha, č. bezstřevky. Jsou to totiž takové miniaturní ploštěnky, většinou bez střeva. Přiřazovaly se k ploštěncům (Plathelminthes), později se uvažovalo o tom, že by xenoturbely mohly být neoteničtí druhoústí živočichové. V poslední době se většinou považují za představitele samostatné skupiny s nejasným taxonomickým postavením někde na bázi vývoje dvoustranně souměrných mnohobuněčných živočichů (Bilateria).

Už letmý pohled naznačuje, že s xenoturbelou je něco v nepořádku. Nemá ani řiť. Nemá žádné orgány kromě podivné, složité statocysty uvnitř epidermis, ve které jsou pohyblivé buňky s jedním bičíkem. Její brvy jsou zvláštní, jejich konce jsou podobné koncům brv již zmíněných bezstřevek. Složitým uspořádáním bazálních částí brv se však xenoturbela od bezstřevek zcela liší. Navíc má ještě divné a divně spojené epidermální buňky a divně vrstvenou epidermis.

Xenoturbelu netahali z moře moc často, a tak kromě úchylné morfologie a ultrastruktury toho o ní není moc známo. Občas se vyskytl pokus zařadit ji do některé fylogenetické studie a vždycky se nakonec ocitla tak nějak na bázi dvoustranně souměrných živočichů. Nikdo si s ní nevěděl rady, nebyla známa její ontogeneze, nikdo ji nepolapil a nevymačkal z ní sekvenci nukleotidů.

M. Norén, U. Jondelius a O. Israelsson se rozhodli tomu učinit přítrž. Opatřili si několik xenoturbel. Část jich rozmixovali a vhodili do sekvenátoru, u zbývajících studovali průběh oogeneze. A co se zjistilo? Xenoturbela je škeble. Protobranchiátní škeble. Švédové pustili do kladistické analýzy 47 sekvencí 18S ribozomální RNA z 18 živočišných kmenů, včetně dotyčné xenoturbely. Vyšlo jim, že xenoturbela je někde uvnitř skupiny Trochozoa, která zahrnuje měkkýše, kroužkovce, pásnice, mechovnatce, sumýšovce, žaludovce a bradatice. Potom provedli totéž s 22 sekvencemi z 8 kmenů I. podjednotky mitochondriální cytochrom-c-oxidázy (COXI). Opět to vyšlo podobně (což se nestává u fylogenetických analýz různých genů tak často). Navíc xenoturbela vytvořila jednu (statisticky podpořenou) skupinu s jistým protobranchiátním mlžem Ennuncula tenuis.

O. Israelsson se zabýval „embryogenezí“ xenoturbely, v podstatě však její oogenezí. Shledal, že její oogeneze vykazuje řadu rysů shodných s oogenezí odvozených mnohobuněčných živočichů, rozhodně však nikoliv s bezstřevkami, „ploštěnci“, houbami, žahavci nebo snad s vločkovcem. Navíc sdílí jednu výjimečnou drobnost (pohyb jednotlivých částí rozpadlého jádra oocytu, mikronukleolů, do určité oblasti cytoplazmy) s protobranchiátními mlži.

Pokud to není náhoda, je xenoturbela, tedy zvíře bez hlavy, bez řiti, bez skořápky, bez výrazně koncentrované nervové soustavy, bez gonád, s naprosto šílenými brvami, epitely a statocystou prostě naprosto nepředstavitelně předělaný a zjednodušený protobranchiátní mlž, jakási „strašlivá škeble“.

Myslím, že objev „pravé tváře“ xenoturbely je pěkný příklad nepředpojaté spolupráce molekulárních a nemolekulárních věd. Je to jenom dobře, bez obou bychom na to jen tak nepřišli. Teď se pravděpodobně brzo vyrojí hypotézy o tom, jak tahle strašlivost mohla vzniknout (co takhle neotenie nebo nějaká těžko představitelná hybridizace?) a o tomhle zvířeti ještě určitě uslyšíme. Možná padne i nějaké roztomilé ryzí české jméno.