Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Rudy, nerudy a kutnohorští havíři

 |  5. 3. 1999
 |  Vesmír 78, 176, 1999/3

Máme-li na s. 153 článek o nerudách (Vesmír 78, 153, 1999/3), objasněme si nejprve, jak vzniklo slovo ruda. Pro geologa je to hornina obsahující kov (v nerudě žádný kov není). Toto všeslovanské slovo souvisí s latinským rudus (kus kamene), s německým Erz (ruda) a snad i se sumerským urod (měď), vše ale pochází z prastarého, dnes již nezjistitelného základu. K latinskému rudus se vztahuje též termín ruderální (rumištní). Právě ruderálními rostlinami by ve vizi J. Sádla (Vesmír 78, 143, 1999/3) začala obrůstat Praha, kdyby byla opuštěna lidmi. Však také rum (čímž vůbec nemyslím nápoj) není nic jiného než zbytky kamenného či cihlového zdiva, ostatně vznikl přesmykem z mur (zeď).

Ne že by všechno, čemu se říká ruda, muselo souviset s kamením. Dříve se stejně znějícím slovem označovaly rzi, tedy houby cizopasící na obilninách a dalších rostlinách. Původ slova je ovšem jiný (od rdíti, červenat se). O cizopasné „rudě“ lidé věřili, že sama od sebe padá z nebe, když prší a zároveň svítí slunce. Ve skutečnosti kromě vody nepadalo nic, ale deštivé počasí bylo vzniku rzi příznivé, rostla jako houby po dešti. Ruda se pak říkalo i močálům s rzivým bahnem – odtud pocházejí místní jména Rudná (u Berouna či u Svitav) nebo Roudnice (v Krkonoších i na Litoměřicku). Také slovo ryzí původně znamenalo „rudý do rezava“, ba i ryzec dostal jméno podle barvy.

Vraťme se však k rudným žilám. Pověsti opředené mnoha legendami se těší kutnohorské stříbrné doly, jejichž historii z podnětu Bohuslava Balbína sepsal r. 1675 jezuita Jan Kořínek. Jeho dílo se jmenuje Staré paměti kutnohorské (viz recenzi novodobého přetisku, Vesmír 78, 164, 1999/3). Nejenže tento barokní kronikář psal výborně česky, ale dokonce ve svých pamětech objasnil tehdejší převážně německou hornickou terminologii tak podrobně, že nezůstalo slůvko, jemuž by český čtenář nerozuměl. Například cán (z něm. Zain) byl prut kovu určený pro mincovnictví. Slovo se ale vyskytovalo už ve starší němčině (zein) i ve staročeštině (cejn), ostatně cvočkáři si materiál odštipovali z podobného prutu. J. Jungmann zas uvádí zdrobnělinu cejnek jako „jistý železný prut tkalcovský“. V Kořínkově knížce najdeme i termín pro podivnou, dnes už neznámou profesi, zvanou barchaník. Autor vysvětluje, že barchaníci jsou ti, kteří když cány lijí, barchan natažený drží (z kontextu pochopíte, že roztavený kov vylévají na jakousi plachtu). Kutnohorští havíři toto slovo zřejmě převzali z německého Barchant – druh tkaniny, jíž dnes říkáme barchet, ale už stará čeština toto slovo znala v podobě barchan či parchan.

Couk se říkalo rudní žíle (staročesky cúk), což pochází ze středohornoněmeckého zuc – tah. Však také Kořínek píše: couk – pramen stříbra aneb rud v zemi protažený. Krně, to byla dřevěná důlní koryta, jimiž se vedla voda, snad to pochází od krněti – teřeti, puchřeti (viz skrnělé dřevo), tedy výjimečně nacházíme termín slovanského původu. Zato látro vzešlo z němčiny a je to délková míra, sáh (ze středohornoněm. lachter, v novější němčině Klafter). A tak bychom mohli pokračovat. Přeskočme raději na konec Kořínkova slovníčku. Žump byla jáma, do nížto se vody v dolých shánějí, a potom vyvažují, vzniklo to z německého Sumpf – louže, jímka na vodu (viz dnešní slovo žumpa).

Zájem o historii byl v Balbínově době značný a práce lidových kronikářů podávají živý obrázek nejen tehdejšího života, ale i jazyka. O působivosti Kořínkova textu svědčí také to, že o 300 let později (1975) inspiroval Jaroslava Krčka, který zhudebnil báseň ze 4. kapitoly nadepsanou Sonáty slavíčkové. Uvedu alespoň dva verše z dvaceti: 1. Pe tyu, zkva. 2. Kvoror, pipi, tyo, tyo, tyo, tyo, tyo, tyo, sio, tyo, tyo, tyo, tyo, fix. – Ještě si myslíte, že experimentální poezie je objevem dvacátého století? 1)

Poznámky

1) Jazykový koutek věnuji památce svého otce Miroslava Kořínka, který sice nebyl kutnohorským havířem, ale věnoval se nauce o materiálu a tváření kovů.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné