Evoluce pohlavních chromozomů

Pohlavní chromozomy, určující pohlaví jedince, vznikly v evoluci nezávisle na sobě několikrát. Přesto však mají mnohé společné vlastnosti. To znamená, že na ně při jejich utváření působily podobné síly. Zdá se, že za evolucí pohlavních chromozomů stojí konflikt mezi zájmy samců a samic.

Představme si nějaký gen velmi výhodný pro samce, avšak nevýhodný pro samice – například gen pro pestré zbarvení. Z hlediska přírodního výběru je takový gen obecně nevýhodný, nicméně u samců nad touto nevýhodou převažuje výhoda většího úspěchu při získávání samic, a tudíž většího množství potomků (viz Vesmír 75, 443, 1996/8). Nejlepší by bylo, kdyby se takový gen a jiné podobné mohly vyskytovat pouze u samců. Toho lze dosáhnout umístěním těchto genů na chromozom, který nerekombinuje s příslušným párovým chromozomem (neobsahujícím pro samice nevýhodné geny), a tudíž se nedostane do samic. U pavích oček se skutečně zjistilo, že většina genů odpovědných za vznik ornamentů na těle samce je ve vazbě s lokusem určujícím pohlaví, který leží na chromozomu Y. Takový nerekombinující chromozom však podléhá velmi velkému počtu mutací, jež jeho geny znehodnocují. Proto je i u samců důležitý onen druhý chromozom, který může u samic, kde se vyskytuje ve dvou kopiích, rekombinovat a tak zabraňovat vzniku mutací.

V tomto případě je tedy heterozygotní sestava pohlavních chromozomů (XY) charakteristická pro samce a homozygotní sestava (XX) pro samice. S takovou situací se setkáme například u savců. V přírodě však existuje i případ opačný (například u ptáků), kdy homozygotní sestava pohlavních chromozomů (ZZ) určuje samce a heterozygotní sestava (ZW) samice. Science 281, 2004, 1998